4 extrémy soudobého zemědělství, které lze zmírnit semenařením

(Poznámka: Příspěvek byl přednesen v mírně upravené verzi dne 24. 9. 2015 na Fóru potravinové suverenity.)

Žádný potravinový či zemědělský systém se neobejde bez semínek, která jsou nezbytná k jeho reprodukci, adaptaci a zálohování.

Dříve tyto funkce zajišťovali sami zemědělci tím, že si pěstovali vlastní osivo. V industrializovaných zemědělských systémech to funguje tak, že reprodukci zajišťují obvykle specializované osivářské firmy, které pěstují a zpracovávají osivo pro zemědělce. Adaptaci zajišťují profesionální šlechtitelé, kteří tvoří nové odrůdy. O zálohování se starají genové banky financované ze státních rozpočtů, které zaměstnávají specialisty na uchování genetických zdrojů.

Každá z těchto tří oblastí, tedy osivářství, šlechtění a ochrana genetických zdrojů, je dnes svým způsobem vychýlená z rovnováhy. Došlo zde ke vzniku extrémů či nerovnováh, které příliš neprospívají stabilitě a udržitelnosti zemědělství. Zdá se mi, že tyto extrémy je možné do určité míry zmírnit návratem k semenářskému umění.

O jaké extrémy se jedná?

1) Příliš centralizované osivářství

V posledních čtyřiceti letech došlo k dramatické transformaci osivářského průmyslu. Tam, kde spolu kdysi soupeřily především malé rodinné semenářské firmy, dominuje dnes několik málo nadnárodních farmaceutických a chemických korporací. Chemické společnosti jako Monsanto, DuPont či Syngenta pohlcují menší semenářské firmy a získávají větší podíl na trhu.

Studie vypracovaná na zadání Evropských zelených uvádí následující údaje:

  • 8 největších společností kontroluje 99% evropského trhu s osivy
  • 5 společností kontroluje 95% evropského trhu s osivem zeleniny
  • společnost Monsanto kontroluje 24% evropského trhu s osivem zeleniny

Jedním z důsledků této centralizace je omezování genetické rozmanitosti, protože korporace ve svých nově získaných dceřiných firmách eliminují méně výnosné linie. Jiným důsledkem je zhoršení dopadů v případě selhání či pochybení některé z velkých korporací zajišťujících reprodukci osiv. Například krach Monsanta, či jen selhání některé z jeho nejrozšířenějších odrůd, by měly zřejmě globální dopady s vážnými důsledky pro potravinovou bezpečnost.

2) Přílišná závislost na osivářských firmách

S centralizací osivářství souvisí jiný neblahý extrém, totiž nebývalá závislost pěstitelů, zemědělců i zahrádkářů, na semenářských firmách. Nástrojem využívaným k prohlubování této závislosti je patentované a hybridní osivo.

Patentované osivo nelze legálně semenařit. Je majetkem semenářské firmy, která má výhradní právo na jeho množení. Například při nákupu patentovaného osiva firmy Monsanto musíte podepsat smlouvu, v níž se zavazujete, že osivo nebudete dál množit pro účely dalšího pěstování. Můžete sklidit vypěstovaná semena, ale zaset již nikoli.

Hybridní osivo je nevhodné a špatně použitelné k semenaření, neboť není geneticky stabilní. Při přesévání si neuchovává své vlastnosti. Pěstitel si musí semínka kupovat každý rok znovu, aby měl stabilní a uspokojivou sklizeň. Což je pro semenářské firmy velice výhodné.

Míra hybridizace osiva některých plodin je vskutku znepokojivá. Například u okurek. Naše největší semenářské firmy jako Semo, Seva Seed či Moravo Seed nemají ve svých nabídkách jedinou nehybridní odrůdu okurek. Nehybridní osivo okurek je u nás velikou vzácností a začíná být problém se k němu dostat.

Semenařením lze uchovat špatně dostupné nehybridní odrůdy a pěstitelé tím mohou zmírnit svou závislost na semenářských firmách.

Foto: Sušení dýňových semen u kamen v naší domácnosti.

3) Dominance průmyslových odrůd

Chybí nám odrůdy adaptované pro pěstování bez chemie v neprůmyslových podmínkách. Drtivá většina u nás komerčně dostupných odrůd patří mezi tzv. průmyslové odrůdy. Ty jsou šlechtěny pro potřeby průmyslového zemědělství, které se snaží důležité aspekty životního prostředí kontrolovat syntetickými hnojivy, herbicidy, pesticidy a fungicidy. Průmyslové odrůdy jsou obvykle vysoce uniformní ve velkém počtu znaků a nejsou příliš adaptabilní. Jsou zranitelnější výkyvy počasí. Nedokážou se tak dobře přizpůsobit prostředí, v němž jsou pěstovány. Prostředí naopak musí být přizpůsobeno jim pomocí chemických postřiků.

Existuje ale i opačný přístup, který je dnes velmi vzácný. Můžeme nechat rostliny, aby se adaptovaly lokálnímu ekosystému. Jednoduše tak, že je začneme semenařit a budeme provádět selekci. To znamená, že budeme brát každý rok semínka jen z těch nejlepších, nejzdravějších rostlin. Odrůda se postupně adaptuje na podmínky lokálního ekosystému. Na místní klima, půdu, populace škůdců a chorob a dokonce i na to, jakým způsobem je pěstována, zda se používá či nepoužívá chemie, zda se mulčuje apod. Bude se vyvíjet do souladu s ekosystémem a pěstitelem.

Návratem k semenaření a k selekci můžeme obohatit zemědělství o nedostatkové neprůmyslové odrůdy. Do této kategorie patří mimo jiné i kdysi velice rozšířené krajové odrůdy. Návod, jak vytvořit moderní krajovou odrůdu, najdete zde.

4) Upřednostnění genových bank

Genové banky slouží k zálohování starých, krajových a jiných ohrožených odrůd zemědělských plodin či příbuzných planých druhů. Je skvělé, že je máme. Je to ochrana před genetickou erozí, která podemílá biodiverzitu zemědělství. Tento dnes preferovaný způsob uchování ohrožených odrůd má ale své nedostatky:

  • Nezajišťuje uchování zkušeností s těmito odrůdami, jejich specifický způsob použití v potravinovém systému.
  • Odrůdy jsou v genové bance uchovávány mimo svůj přirozený ekologický kontext, jejich adaptace se zastavuje či výrazně zpomaluje.
  • V genových bankách je koncentrována obrovská genetická rozmanitost na jednom místě. Požár, povodeň, výbuch či válka mohou velkou část této rozmanitosti během krátké chvíle zničit. Varovnými příklady mohou být genové banky na Filipínách, v Afghánistánu, Iráku či Sýrii.
  • Uchování odrůd v genových bankách je finančně nákladné a závislé na státní podpoře. Některé genové banky jsou podfinancované, což de facto znamená, že v nich dochází ke ztrátám odrůd a možná i ke genetické erozi.

Tyto nevýhody genových bank lze kompenzovat uchováním genetických zdrojů mimo genovou banku samotnými pěstiteli, kteří je budou udržovat semenařením na svých pozemcích. Odrůda rozptýlená v zahradách či na polích mnoha pěstitelů je lépe chráněna před riziky jako požár či povodeň. Odrůda se navíc může adaptovat. Je-li odrůda pěstiteli využívána, jsou k dispozici rovněž zkušenosti s touto odrůdou. Mnozí pěstitelé jsou ochotni ohrožené odrůdy semenařit zdarma pro svou vlastní potřebu bez zatěžování státního rozpočtu.

***

Každý ze čtyř popsaných extrémů soudobého zemědělství, tedy příliš centralizované osivářství, přílišná závislost na osivářských firmách, dominance průmyslových odrůd a zálohování odrůd téměř výlučně v genových bankách, lze do jisté míry zmírnit návratem k semenaření.

Každý semenařící zemědělec, zelináři, zahradník či zahrádkář pomáhá vyvážit první dva extrémy zemědělství již tím, že si lokálně pěstuje vlastní semínka. A vhodnou volbou semenařených odrůd může vyvážit i zbylé dva extrémy.

——————————————————————————————————————————————————

O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.


2 Responses to 4 extrémy soudobého zemědělství, které lze zmírnit semenařením

  1. lída says:

    Marku, máte úplnou pravdu. Není možné si představit jakoukoliv krizi, při které by se např. potraviny staly nedostatkovým zbožím, která by se zároveň nedotkla výroby a distribuce osiv. Představa, že si budu schopná zajistit potraviny na své zahrádce, i když v obchodech budou nedostupné, při tomto scénáři značně pokulhává. Viděla jsem dokument o situaci na Kubě po rozpadu SSSR. Dva tak vzdálené světy, a přesto ze dne na den se Kuba ocitla bez potravin, ropy a vůbec všeho k životu potřebného. Do té doby tam pěstovali jen pomeranče a třtinu. Museli se naučit postarat se o sebe sami, dříve, než zemřou. A nedostatek osiv všeho druhu, stejně jako zkušeností s pěstováním byl skutečným problémem. Je dobré se nad tím zamýšlet, a něco pro to dělat dopředu. Jedním z důvodů, proč se Kubě podařilo přežít bylo i to, že si dokázali všichni pomáhat.

  2. I love browsing your web sites. Thank you!|

Leave a Reply

Your email address will not be published.