Tři stádia cesty k permakulturnímu realismu

Jak překonat stádium naivního idealismus, nezanevřít a stát se permakulturním realistou.

Možná si pamatujete chvíli, kdy jste poprvé slyšeli slovo permakultura a přečetli svou první permakulturní knížku. Ta moje se jmenovala Permakultura: Principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti a byla od Davida Holmgrena.

Tehdy jsem bydlel ve městě, studoval filosofii a vydával literární časopis. O zahradničení ani chovu zvířat jsem nevěděl vůbec nic.

Možná o to víc mě Holmgrenům filosofických přístup k zemědělství nadchnul. Jeho kniha ve mně zanechala cosi, co mě později přivedlo k tomu, abych založil tento web a začal pořádat permakulturní kurzy.

Začal jsem studovat další literaturu. Třeba Úvod do permakultury od Billa Mollisona. Kresby a náčrty v této knize zobrazovaly ideální permakulturní systémy. Rozmanité zahrady a usedlosti s příslibem hojnosti. Všechno vypadalo harmonicky, zapadalo do sebe jako puzzle a zdálo se být docela snadno dosažitelné.

Začal jsem snít o permakulturním hospodářství a životě na venkově.

Potom přišel střet s realitou. Na hanáckém venkově jsme koupili dům s téměř hektarovým pozemkem. Opustili jsme pohodlný městský byt v centru Olomouce a odešli na venkov.

Záhy jsem zjistil, že péče o pozemek je nečekaně pracná. Mnohem pracnější, než jak se mi jevila při četbě permakulturní literatury. Překvapilo mě, že zcela postrádám odhad pro to, kolik času a práce vyžaduje zeleninová zahrádka nebo menší políčko.

Výsledek? Pozemek zarostlý kopřivama, bodláčím a vysokou trávou. Úroda téměř žádná.

Foto: Stádium plevelů může být frustrující i poučné zároveň.

Abych si usnadnil práci s regulací plevelů, rozhodl jsem se použít techniku často doporučovanou v permakulturní literatuře a začal mulčovat. Celou zeleninovou zahrádku jsem pokryl slámou. Problém se zdál být vyřešen.

Netrvalo dlouho a objevil se problém nový. Slimáci. Dravým tempem začali okusovat zeleninu. Během několika dnů zničili veškeré sazeničky rajčat. Ve slámě se špatně hledali a těžko sbírali.

Nakonec jsem vzal vidle a mulč naházel na kompost, abych zachránil poslední zbytky zeleniny.

Cítil jsem zklamání a frustraci.

První roky byly opravdu těžké. Několik let trvalo, než se mi podařilo udržet pozemek pod kontrolou a vypěstovat si alespoň nějakou úrodu.

A během té doby jsem fyzicky zakusil, že osobní zkušenost je nenahraditelná, protože každou vizi či ideu ukotví v realitě. Je totiž obrovský rozdíl mezi modelem ekosystému, jak ho znázorňují různá schémata či designy a skutečným ekosystémem, který nelze zakusit jinak než tělesnou zkušeností.

Dnes už vím, že permakulturní techniky popsané v literatuře nebo na internetu je třeba ověřovat v praxi a pokud fungují, snažit se je adaptovat místním podmínkám. Pochopil jsem, že permakulturu nelze ztotožňovat s nějakou konkrétní technikou, ať už se jedná o mulčování, bezorebné pěstování, vyvýšené záhony nebo jedlý les. To by byl příliš zúžený pohled.

Některé techniky se mi osvědčily, některé jsem musel adaptovat, jiné zavrhnout a mnohé další teprve budu zkoušet.

Svou cestu k permakulturnímu realismu jsem shrnul do tohoto schématu:

Myslím, že tento vzorec se často v různých obměnách opakuje u mnohých z těch, kteří se nadchnou do permakultury a začnou ji žít. Důležité je nezatuhnout v první nebo ve druhé fázi, ale projít si celým procesem.

***

Permakulturní idealismus. Permakulturní idealista je plný ideálů a představ o tom, jak má vypadat permakulturní pozemek. Má ale jen málo zkušeností. Jeho ideje nejsou otestovány praxí. Nebyly dosud verifikovány střetem s realitou. Jsou to spíše nejisté hypotézy, které mohou být buď vyvráceny nebo potvrzeny na základě zkušeností s konkrétním pozemkem.

Ti, kteří se zaseknou ve stádiu idealismus, mají někdy dost naivní představy a nerealistická očekávání spojená s permakulturou. Překypují nadšením a pozitivní energií, ale chybí jim zkušenosti. Svým představám často bezpodmínečně věří a málokdy jsou ochotni je modifikovat nebo opustit.

Na idealismu je krásné i užitečné to, že dodává nadšení a nabíjí energií. Což je nezbytné pro odstartování jakéhokoli projektu. Důležité ale je v této fázi neustrnout a posunout se dál.

Střet s realitou. Stádium testování idejí vyčtených z knih a ověřování nasbíraných informací. Čas, kdy pravda o mulčování, vyvýšeném záhonu a bylinkové spirále vyjde najevo.

Verifikace někdy znamená potvrzení, že naše představa byla správná. Nápad se osvědčil. V mulči vyrostly nádherné brambory.

Jindy verifikace znamená zklamání. Indičtí běžci ozobou všechny saláty. Na vyvýšeném záhonu poschne zelenina. Pod mulčem se usídlí hraboši.

Očekávání nebylo naplněno. Hypotéza byla vyvrácena.

Důsledkem může být naštvanost na permakulturu.

Lidé, kteří nezvládnou střet s realitou, někdy na permakulturu zanevřou. Na základě špatných zkušeností s mulčováním nebo vyvýšenými záhony dospějí k závěru, že permakultura nefunguje.

Je ovšem chybou ztotožňovat permakulturu s jednou či několika dílčími technikami, které z pochopitelných důvodů nefungují univerzálně a ve všech podmínkách.

Je třeba rozlišovat mezi univerzálně platnými permakulturními principy, které tvoří jádro permakultury a technikami, které představují rozvinutí těchto principů v konkrétních podmínkách do podoby řešení nějakého praktického problému. Takové rozlišení je potom nezbytným předpokladem pro přechod do stádia permakulturního realismu.

Permakulturní realismus. Vědomí toho, že ideje a informace jsou důležité, ale nejcennější jsou ty, které byly prověřeny střetem s realitou. Z nich se totiž rodí skutečná, lokální, praktická permakultura, která uspokojuje lidské potřeby bez destrukce ekosystému.

Takový přístup orientovaný na zkušenosti a praxi by měl být v permakultuře samozřejmostí. Vždyť Holmgrenův první princip permakulturního designu říká: Pozoruj a jednej! A pátý princip praví: Usměrňuj sebe sama a přijímej zpětnou vazbu!

——————————————————————————————————————————————————–

O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.

20 Responses to Tři stádia cesty k permakulturnímu realismu

  1. Anonymous says:

    Nohama na zemi…pěkný článek. Díky.
    Právě se probijim fází č.2
    PK zdar!

  2. Linda says:

    Přesné!:-))

  3. Anonymous says:

    Palec nahoru 🙂

  4. Anonymous says:

    Moje zkušenost je, že jde fakticky o komunikaci s celým prostorem, kdy já něco řeknu a za pár měsíců mi zahrada odpoví. Domlouváme se několikátým rokem a na ploše jen asi 1700m2. Například slimáky skoro nemám, některý pitominy jako sekat trávu Quesandskýma ovečkama jsem opustil ještě před jejich pořízením (ano, sežerou všechno kromě trávy), ale třeba takový plevel mi na mém super zahnojeném pozemku proroste každým mulčem, který se dá vymyslet, a to rychlostí metr za týden. Právě čekám, až mi povyrostou keře tak, aby se o sebe dokázaly postarat, a pak mě čeká jejich podsazování další vrstvou.

  5. lenka says:

    Souhlasím, super shrnutí 🙂
    Pěstuju na dvou různých pozemcích, na každém (ne)funguje něco jiného, a i když na obou zatím vítězí plevel, slimáci a hryzci, stále mě to baví zkoušet dál 🙂
    Ať žije příroda!

    • Anonymous says:

      Na hryzce jsem pořídila kocoura a větrníky, se slimákama je to fakt těžký, plevel se mulčem zvládá dobře, mandelinku usilovně sbírám, např. česnek nežere nic, a po zasazení jsem ho zasypala jehličím a plít se nemusí, je to skvělé 🙂

      • lenka says:

        Kočky chytaj, ale nestíhaj, větrníky jsou dobrý nápad, vyzkouším 🙂 Na kopřivy a bršlici mi žádný mulč nefunguje, ani kartonový, proroste to i půlmetrovou vrstvou kamení 🙂 Slimáky po malých plochách vysbírávám a dlouhodobě se to už projevuje, ale je to náročné, nevšímají si akorát rostlin zasazených do vrstvy suti z baráku (byl to omylem zasypaný záhon, ale efekt to má nečekaný) 🙂

        • Anonymous says:

          Pochopila jsem to správně, že Vám vadí, že se tam dobře daří něčemu tak úžasnému jako jsou kopřivy a bršlice?

          • lenka says:

            Nevadí mi, že se jim daří, vadí mi, že se jim daří po celé zahradě, zejména na záhonech, a nedají vyniknout jiným plodinám. Monokultura přece není moc ideální 🙂

  6. Přímo ze života says:

    Ahoj Marku,
    přímo ze života 🙂

    Roman Znojmo

  7. pestovani says:

    pekne napsano.ono vzdy je nejlepsi kdyz se setka clovek priklad s jednicky s trojkou a zacne se navazet jednicka do trojky. nejsou caste pripady kdy se zacne navazet trojka do jednicky i kdyz to zni nelogicky.ale vesmes se jedna o internetove valecniky.V realu je duleziti to co mne hreje na srdci z toho co delam a to co mi zahrada za obzivu a je uplne jedno kdo to jak hodnoti. jen tak dal marku tvoje clanky nabiraji cim dal lepsi pohled na vec.at se dari.drudriger

  8. těžké začátky says:

    U mě to probíhalo (spíš ještě probíhá) nápodobně.
    Zajímavý prvek je též prvotní touha člověka z města mít u stavení divočinu… Když jsme se po pár letech vesnické reality probrali a začali trochu hospodařit, zakousli jsme se do postupující sukcese jako bobři do lužního lesa.
    Ale má to i své výhody – bršlice se dá jíst, kopřivy také… 😉

  9. bylinka says:

    mulčovať som začala minulého roku a krásne mi to odburinilo podu,dokonca sa stala vzdušnejšou a ľahšou.Akurát na jar som zistila,že akýsi hlodavec mi úplne odhrýzol od koreňov jabloň. Bola som z toho smutná . Neviem ako ho mám chytiť a bojím sa o ďalšiu jabloň a ovocné kríky.Vedeli by ste mi prosím poradiť čo s tým. Mačku nie -pes by ju nezniesol.

    • Daniella says:

      Pokud sázíte nové keře a stromky, lze kořeny chránit dostatečně velkým košem vytvořeným z hustého králičího pletiva, který je dobré nechat vyčnívat mírně nad povrch záhonu. Sama vím, co dokáží hryzci. V zimě. kdy lidem vymrzly růže, mě nevymrzly. Všech deset keřů sežrali hryzci.

  10. A jak tedy překonat stádium naivního idealismu, nezahořknout, ale zůstat permakulturistou? says:

    Pěkně popsáno, ale odpověď na první větu v článku nevidím. A co je mírou permakulturismu? Jsou techniky, které nakonec zvolíme opravdu permakulturní? Jestliže nemulčuješ, jak zajišťuješ dostatek živin v záhoně? Zarýváš hnůj? K tomu mulči: kolik let jsi ho testoval? “Pozoruj” může znamenat dlouhou dobu, to, co nefungovalo loni, může fungovat letos, každý rok je jiný a i slimáčí rovnováha se ustaluje pomalu. Nejsem znalec permakultury, tak by mně zajímalo, čím je tvé zahradničení v této fázi permakulturní?

    Katka

    • Marek Kvapil says:

      Implicitní odpověď v článku na úvodní otázku je asi takováhle: Začít testovat nápady vyčtené z knížek či z internetu střetem s realitou a vydržet to dostatečně dlouho na to, aby se ukázaly alespoň některé jako funkční (a jiné nikoli). Předpokladem samozřejmě je, že permakulturní idealista již má nějakou představu o tom, co je to permakultura. Chybí mu ale praktické zkušenosti.

      Mírou permakulturnosti je dle mého soudu udržitelnost. Jedna z definic permakultury od britského permakulturního lektora Aranay říká, že permakultura je “setrvalý proces harmonické adaptace na měnící se přírodní podmínky”.

      Proto taky žádná technika sama o sobě není permakulturní. Permakulturní je až její použití v daných podmínkách. Třeba mulčování zeleniny na mém pozemku permakulturní není kvůli slimákům. To není zkušenost z jednoho špatného roku. To se opakuje každý rok, kdy vidím, že v mulči kolem stromků a keřů se drží slimáci.

      Samotným mulčováním slámou bych dostatek živin nezajistil. Spíš bych tím mohl způsobit deficit dusíku, protože při rozkladu uhlíku bakterie spotřebovávají dusík, který potom v půdě může chybět. Proto mimochodem do mulče kolem stromků a keřů, kde s ním nemám žádný problém, čurám.

      Živiny doplňuji následovně:

      – močí
      – zkompostovanými fekáliemi
      – kozím a ovčím hnojem
      – slepičím trusem
      – importem zbytků z bistra jako krmiva pro prasátka a následnou recyklací prasečího hnoje
      – importovaným koňským hnojem
      – dřevěným popelem
      – plevama
      – pilinama a štěpkou
      – slámou
      – kompostem

      Většinu z výše uvedeného do půdy zarývám. Import živin je nutný, protože část přebytků prodávám na trhu nebo rozdávám rodině a známým. Takže ty exportované živiny musím nějak nahradit.

      A v čem je mé zahradničení permakulturní? V tom, že se snažím zahradničit v duchu oné “harmonické adaptace na měnící se přírodní podmínky” – v tomto případě přírodní podmínky našeho pozemku. A protože se neustále učím, myslím, že i když ta adaptace není dokonalá, každý rok je malinko harmoničtější.

  11. stanka says:

    plodiny ktore sa nedaria nepestujem…cesnak napriklad… zato cesnakovej trave sa dari a fazulu mi okusuju vrbce a sykorky …na streche mam kunu … nemienim ju brutalne otravit tak tam stale je… a devastuje izolaciu …toho roku si dvaja datli zlamali vaz na okne ..nalepky mam a okna velmi neumyvam….slimakom som na budky napisala cisla a odniesla ich o 300 m dalej… nepomohlo vratili sa spalat ….spolahlivo salat zjedia uz sa ani nenamaham,,, zjedli aj tekvice, rastu len tie co som predpestovala .. zjedli aj bazalku…rukola im nechuti … jablka uz ani nezbieram…. toho roku boli marhule asi 100 kil na jednom strome minulorocne orechy su stale v garazi…zahrada 2700m2 by ma uzivila , len komu sa chce jest len jablka? macky mi nosia mysi (mam ich jest?!)…. ony siradsej si daju keksy (macacie granule) ale….:-) …nemusim do fitka mam ho doma 🙂

  12. say thanks to so much for your web site it aids a lot.|

  13. Really desired to tell you I am pleased I happened on the internet page!|

Leave a Reply

Your email address will not be published.