Permakulturní zahradničení v době klimatické změny

“Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno.”
(Galadriel ve filmu Pán prstenů)

„Monokultura funguje nejlépe v období klimatické stability. V období hůře předvídatelného počasí a klimatické změny budou monokultury riskantnější.“ (Carol Deppe: The Resilient Gardener)

***

Mění-li se dnes klima a s ním i zaběhané vzorce počasí, nic v lidském světě není touto změnou ohroženo tolik jako zemědělství. Nabízí se otázka, jak zahradničit v podmínkách méně stabilního klimatu. Malá doba ledová je dobrým výchozím bodem k odpovědi.

Globální oteplování je empiricky dobře doložený jev. Není pochyb o tom, že k němu dochází. Přesvědčivých důkazů máme mnoho. Klimatická změna zřejmě již nyní transformuje vzorce počasí, na nichž stojí soudobé zemědělství.

Dvacáté století bylo obdobím neobvykle stabilního klimatu. Tato stabilita nyní končí. Průmyslové zemědělství, které se zrodilo v tomto čase klimatického klidu, je velice mladý a křehký projekt. Nevíme, co s ním klimatická změna udělá, ani zda se dokáže adaptovat.

Permakulturní zahradničení jako odlišný způsob zajišťování jídla, vycházející z mnohem starších a klimatem prověřenějších zemědělských tradic a stavějící na principech udržitelnosti, zde může v nadcházejících letech sehrát dvojí roli.

Zaprvé roli komplementární tím, že lidem, kteří si vybudovali permakulturní zahradu, zajistí potraviny v případě, že průmyslové zemědělství v některých oblastech začne selhávat a určité potraviny budou hůře dostupné než dnes nebo zcela nedostupné.

Zadruhé roli alternativního modelu zemědělství, kolem něhož se vytvoří okruh pragmaticky orientovaných lidí, kteří budou sdílet informace, znalosti a osivo potřebné k vytvoření adaptabilního zemědělství, které se lépe dokáže vypořádat s nepředvídatelností počasí.

Obr.: Rozmanitost je základem odolného a adaptabilního zemědělství. Je v tom jistá naděje, že rozmanitost patří mezi typické rysy zahradničení.

Malá doba ledová

V dějinách evropského zemědělství existuje jedno nepříliš vzdálené období, které se s nepředvídatelností počasí muselo vypořádat, a v němž lze hledat inspiraci i poučení pro permakulturní zahradničení v době měnícího se klimatu: Malá doba ledová, jež překvapila Evropany v období vrcholného středověku a na několik staletí poznamenala celý kontinent (1300 – 1850 n. l.).

Vše začalo dlouhým vytrvalým deštěm na jaře roku 1315. V celé Evropě byla rozbahněná půda, obilí hnilo na polích. Následovalo pět let chladnějšího, vlhčejšího, bouřlivějšího a hůře předvídatelného počasí. Přechod do nového režimu byl neskutečně rychlý. Nikdo ho nečekal a nikdo na něj nebyl připraven.

Lidé neměli co jíst. Koncem prvního roku přišel hlad. Během šesti let zemřelo v celé Evropě asi milion a půl lidí hlady nebo na nemoci způsobené hladomorem. V roce 1347 vypukl dýmějový mor neboli černá smrt. Lidé umírali po milionech. Na konci epidemie roku 1351 bylo mrtvých 25 milionů lidí, tedy celá třetina evropské populace.

Takový byl nástup Malé doby ledové, která skončila až oteplením v 19. století. Pro lepší představu o tomto pohnutém a rozkolísaném období doporučuji ke zhlédnutí dokumentární film Malá doba ledová:

Následující část článku vychází z knížky The Resilient Gardener, jejíž autorka Carol Deppe věnovala jednu její kapitolu zahradničení v době klimatické změny. Zemědělství malé doby ledové, které se postupně muselo adaptovat na nové podmínky, je zde použito jako model zemědělské odolnosti (resilience).

I když byly průměrné teploty během Malé doby ledové o několik stupňů nižší než dnes, a globálně došlo spíše k ochlazení než k oteplení, přesto je pro nás tehdejší adaptace zemědělců relevantní. Největším problémem zemědělství totiž nebyly chladnější teploty, nýbrž více horších bouří, více deště, nečekaná sucha, těžko odhadnutelné počasí a jeho celková nepředvídatelnost. Na konci Malé doby ledové byli severoevropští zemědělci adaptováni na nepředvídatelné počasí.

Jaká byla situace evropského zemědělství v roce 1300 n.l., těsně před nástupem Malé doby ledové? Devadesát procent toho, co zemědělci pěstovali, bylo obilí (pšenice, oves, ječmen a žito). Zelenina, ovoce a maso tvořily zanedbatelnou část stravy. Byly zejména pro bohaté. Výnosy obilí byly nízké. Za slušný výnos pšenice se například považovalo 0,27 kg/m2. Farmaření bylo povětšinou samozásobitelské – zaměřené primárně na produkci pro vlastní rodinu, nikoli pro trh. Na trh se chodilo jen s nadbytky. Tento vzorec zemědělství fungoval do roku 1315.

Poslední tři staletí, která předcházela Malé době ledové (tzv. Středověké klimatické optimum) bylo tak přátelské počasí, že květnové mrazíky prakticky vymizely a zůstaly jen matnou vzpomínkou. Zemědělství prosperovalo ve všech směrech. Populace rostla. O to větší bylo překvapení, které způsobil příchod Malé doby ledové.

Jako zásadní problém se ukázalo přílišné lpění na obilovinách, které jsou velice zranitelné vlhkým počasím. Vydatné deště v době dozrávání obilí mohou zničit úrodu. Vítr a bouře způsobují polehnutí obilí. Jakmile se klasy dotknou vlhké země, zrní napadnou plísně a je znehodnoceno. Obiloviny byly z těchto důvodů v Malé době ledové obzvláště zranitelné. Značné riziko pro obiloviny představovaly také války, které zachvátily Evropu. Armády zabíraly obilí pro sebe, a které samy nespotřebovaly, zapalovaly, aby se ho nezmocnilo nepřátelské vojsko.

Počínaje rokem 1315 se stalo pěstování obilovin na dalších pět set let problematické. Lpění na obilovinách jako na hlavním či jediném zdroji kalorií, bylo příliš rizikové. Vznikla potřeba nového zemědělství.

Krok za krokem, pod vedením Vlámů, Holanďanů a Britů, vyvinuli postupně evropští zemědělci novou formu odolného zemědělství, které může posloužit jako model permakulturního zahradničení (či hospodaření) v klimaticky rozkolísaném světě.

Model odolného zemědělství

Základní rysy zemědělství adaptovaného na Malou dobu ledovou byly tyto:

1) Zemědělství bylo mnohem rozmanitější. Jak na individuálních statcích, tak regionálně. Většina statků pěstovala zeleninu, zejména kořenovou, ovoce, pícniny ale také obilí. Důležité byly i živočišné produkty. Vše na jednom statku. Při hůře předvídatelném počasí byly jiné plodiny spolehlivější než obilí. Rozmanitost byla základem odolnosti.

2) Více se rozšířil hrách, fazole a jiné bobovité plodiny. Největší změnou ovšem bylo zavedení bobovitých pro krmné účely. Hojně se pěstoval jetel, později také vojtěška. Jak na pastvinách, tak pro sklizeň jako krmivo. Zdokonalené soukromé pastviny s řízenou pastvou nahradily přepásané obecní pastviny. Vznikl sofistikovaný systém střídání plodin.

3) Zvířata byla mnohem důležitější než dříve. Stala se z nich integrální součást většiny statků. Střídání plodin, jehož součástí byla i pastva a krmné plodiny, nahradilo úhorový systém, kdy se pole jednou za tři roky nechávalo ležet ladem, aby se obnovila jeho úrodnost. Bobovité rostlin či pastva dokázaly obnovit úrodnost půdy lépe než úhor a k tomu ještě zajistily mléko, maso či vejce. Díky zvířatům bylo i více hnoje.

4) Lidé pěstovali mnohem více zeleniny. Zejména více dobře skladovatelné kořenové zeleniny. Na konci Malé doby ledové v roce 1850 se běžně pěstovala vodnice, řepa, tuřín, květák, zelí, kapusta, kedlubny, řepka a brambory. Tyto plodiny konzumovali buď sami lidé, nebo se jimi krmila zvířata.

5) V pozdější etapě Malé doby ledové sehrály ústřední roly brambory. Hlízy brambor jsou méně vodnaté než ostatní kořenové plodiny, jsou skvělým zdrojem proteinů a sacharidů. Brambory dávají vyšší výnosy než jakákoli jiná zelenina či obilovina a jsou méně náročné na pěstování. Bramborům se dobře daří v chladnějším a vlhčím počasí, které nevyhovuje obilovinám. Tam, kde se brambory zabydlely, populace se stabilizovala a začala znovu růst.

6) Vznikl globální trh. Mnoho zemědělců dodávalo svou produkci primárně na trh. Díky tomu mohla být půda využita pro plodiny, jimž se na daném pozemku dařilo nejlépe a potřeba pěstovat na každém statku veškeré potřebné plodiny se snížila.

7) Obilí zůstalo velice důležitou součástí výživy Evropanů. Nicméně v případě selhání lokální produkce si specializované statky mohly koupit obilí na světovém trhu, pokud produkovaly plodiny, které bylo možné prodat. Nejspolehlivější způsob zajištění obilí v době rozkolísaného počasí nebylo jeho pěstování. Jistější bylo pěstovat pestrou škálu plodin na prodej a obilí nakoupit za utržené peníze.

8 ) Lov, rybaření a sběr hub, lesních plodů či planých rostlin byly i nadále důležité všude tam, kde tyto zdroje byly dostupné.

9) Sad se stal nezbytnou součástí malých statků.

10) Jeden či více členů rolnické rodiny ovládali řemeslo či nějakou jinou dovednost, díky níž nebyla rodina totálně závislá na zemědělství. Věnovali se lovu, rybaření, dřevorubectví, přádelnictví, tkalcovství, ševcovství, drátenictví, tesařství, kolářství a mnohým dalším oborům. Někteří měli obchod, jiní vyráběli marmelády, nakládanou zeleninu, pivo či víno. Jiní se věnovali léčitelství a bylinářství. Byla to mimo jiné jakási pojistka pro případ neúrody.

Tolik tedy Carol Deppe v knize The Resilient Gardener. Za sebe přikládám k bodům č. 6 a 7 drobnou poznámku.

Středověk byl hospodářsky extrémně orientovaný na soběstačnost. Autarkní nezávislé statky, soběstačné kláštery a vesnice pro něj byly typické. Výměna části této soběstačnosti za možnost nákupu lokálně nedostatkového zboží na trhu nepochybně posílila odolnost zemědělců Malé doby ledové.

Dnes máme ovšem opačný extrém. Samozásobitelství hraje v ekonomice rozvinutých zemí zanedbatelnou roli. Většina lidí je závislá na nakupovaných potravinách, které proudí z průmyslových agropodniků do supermarketů přes rozkolísané globální trhy. Selže-li z nějakého důvodu globální trh nebo průmyslové zemědělství, dostupnost potravin může být náhle a drasticky omezena. Zdá se být proto prozíravé vyvažovat dnes tento extrém posilováním soběstačnosti a příklonem k samozásobitelství.

Myslím, že s touto vsuvkou si model zemědělství, jenž se vyvinul v Malé době ledové, zasluhuje pozornost každého, kdo se věnuje nebo chce věnovat permakulturnímu zahradničení a kdo hodlá posílit či upevnit svou potravinovou soběstačnost v nadcházejícím věku destabilizovaného klimatu a extrémního počasí.

——————————————————————————————————————————————————

O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.

7 Responses to Permakulturní zahradničení v době klimatické změny

  1. pro další informace.... says:

    pokud budete chtít získat více informací o změnách klimatu a souvislosti k zemědělství atp….určitě si přečtěte tuto knihu:
    WOLFGANG BEHRINGER KULTURNÍ DĚJINY KLIMATU

  2. Tudorovská farma na Viasat History says:

    Od 20. ledna 2014 má začít na Viasat History seriál Tudorovská farma (v češtině), viděl jsem to na youtube v angličtině, je to dost dobrý, doporučuji.
    Jaroslav Gottfried

  3. Hospodářská situace Česka says:

    Ahoj
    Tak jsem zároveň četl článek od ekonomky Švihlíkové a nějak se to děsivě všechno doplňuje. A bude hůř…
    Ale ten závěr je skvělej: ” Co byste poradila lidem? Aby více utráceli, nebo se spíše jistili na „horší časy“?
    Držela bych se reálné ekonomiky, protože se domnívám, že nás, především ten tzv. Západ, čeká „korekce“ směrem k reálné ekonomice. Pozemek je dobrý nápad, určitě zajištění vody, energie (čerpadla), osivo… Osobně bych investovala nejvíce do znalostí, jak přežít ve společnosti, která bude méně komplexní, rozvíjela schopnosti spolupráce (sítě). To bude potřeba rozhodně víc než zlato.
    Můžu radit, co budu chtít – když ekonomické fundamenty (úspory, mzdy) se nevyvíjejí dobře, tak není prostě z čeho utrácet. Poradila bych jim, aby se pokusili vytvářet sítě, komunity, družstva, ve kterých se naučí spolupracovat a ekonomicky a sociálně si pomáhat.
    http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ekonomika/Chysta-se-tajna-dohoda-ktera-nas-zotroci-Docentka-Svihlikova-bez-obalu-o-hospodarske-situaci-Ceska-297995

  4. Jana says:

    Dobrý den,
    nejdříve chci poděkovat za Vaše úžasné stránky a za spoustu inspirace.
    Ona jakákoliv rozmanitost v přírodě je dobrá. Máme smíšený sad – hrušky, švestky, třešně, blumy a samozřejmě jabloně. Jabloně jsou i různé odrůdy. Některé staré (Zlatá reneta, Turnovský granát), něco novějšího. Je vidět, že každý rok je jiný. V roce 2012 bylo všeho víc než dost a nestíhala jsem zpracovávat, vloni nebyly žádné blumy, skoro žádné třešně (když kvetly, byly úplně bílé), švestek dost a některé jabloně odpočívaly. Jaký bude letošní rok se ukáže. Po loňské dlouhé zimě stromy všeobecně neměli sílu na to, aby vytvořili dostatek pylu. Včely skoro nic nenanosily. To samé s řepkou, kterou na cca 1 ha pod námi měl zemědělec. Tím chci jen říct, že když se kdokoliv zaměří ve větším jen na jednu plodinu nebo odrůdu, v momentě, kdy se něco děje, nemusí mít nic.

    • Marek Kvapil says:

      Děkuji za Vaši poznámku.

      Naprostý souhlas, rozmanitost je základem udržitelného a adaptabilního zemědělství. Vytvářet systémy založené na rozmanitosti, to je i jeden z principů permakultury. Myslím, že zemědělství budoucnosti bude bez vysoké míry rozmanitosti přežívat čím dál tím hůřeji.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>