Permakulturní zahrada: Vaše cesta věkem nedostatkového průmyslu

První dekáda jednadvacátého století se nejspíš zapíše do dějin průmyslové společnosti jako přelomové údobí. V letech 2002 – 2010 došlo ke dvěma událostem, s jejichž důsledky se budeme ještě dlouho vyrovnávat.

Globální těžba ropy pravděpodobně dosáhla svého maxima (ropného zlomu), což již uznala i respektovaná Mezinárodní energetická agentura (IEA), která se dlouho zdráhala pojem ropný zlom vůbec použít. Druhá událost se týká toho, že začaly zdražovat základní suroviny. Průměrná cena třiatřiceti nejdůležitějších tržních komodit, mezi něž patří kromě ropy třeba železná ruda, uhlí, hliník, uran, cukr, pšenice nebo kukuřice, začala po více než sto letech klesání stoupat. Vypadá to, že v dlouhodobě převládajícím trendu zlevňování, jímž se vyznačovala převážná část dvacátého století, nastal zvrat.

Kombinace těchto dvou událostí není náhodná. Z ekologického hlediska je můžeme interpretovat jako dva doprovodné jevy přechodu průmyslové společnosti do nové fáze jejího vývoje, kdy hlavní energetické a surovinové zdroje přestávají stačit rostoucí globální poptávce po nich. John Michael Greer mluví v této souvislosti o epoše nedostatkového průmyslu (scarcity industrialism).

Celosvětová spotřeba přitom stále roste. Jsou to zejména Čína a Indie, jejichž závratný hospodářský rozvoj spolykal v minulé dekádě enormní množství zdrojů, které dnes urychlují příchod věku nedostatkového průmyslu. Samotná Čína se podílí na světové spotřebě cementu více než padesáti procenty, na spotřebě uhlí, železné rudy, hovězího masa a oceli téměř padesáti procenty. Ne nadarmo se jí říká “továrna světa”.

Dnes tedy stojíme na prahu éry, kterou očekává jen málokdo a která přinese události, jimiž mnozí budou zaskočeni. Všepronikající technooptimismus, jenž určuje naše očekávání a náš přístup k budoucnosti, vytěsňuje z kolektivní imaginace průmyslové společnosti jakékoli jiné než optimistické scénáře budoucího vývoje. Možná je proto načase nahradit staré kulturní mýty novými, které lépe odpovídají našim potřebám a současnému stavu světa. Kulturní proměna je v tomto smyslu možná i žádoucí. Důležitou roli zde může sehrát ústní podání, vyprávění příběhů. Zmínil jsem se o ropném zlomu. I to je příběh, který lze někomu povyprávět a předat ho dál.

Proměna našich kulturních mýtů by nám však nebyla nic platná, kdyby s ní ruku v ruce nešla i proměna v rovině praktické: Adaptace životního stylu nově odkryté realitě. Nevíme přesně, co všechno přinese éra nedostatkového průmyslu. Zůstává například otázkou, jak rychlý bude pokles dostupnosti fosilních paliv. Bude se to jistě lišit region od regionu. Nevíme, jak závažné budou důsledky ropného zlomu pro zemědělství a pro ekonomiku. Nevíme, jaké politické a sociální krize to způsobí.

Nicméně můžeme předpokládat, že nedostatek fosilních paliv vyvolá nějakou formu ekonomické krize. Ekonomický růst není možný bez plynulých dodávek levné energie. Průmyslová výroba bude stagnovat, přibude bankrotů, nezaměstnanost nejspíš poroste, finanční trhy budou mnohem méně stabilní. Pravděpodobnost rapidního snížení dostupnosti peněz (důsledek deflace) nebo rychlého poklesu jejich hodnoty (důsledek hyperinflace) bude asi o dost vyšší. Bude docházet k výpadkům průmyslové výroby. Zásobování palivy a zemědělskými komoditami, podobně jako distribuce potravin, budou mnohem méně spolehlivé.

Ve světě nedostatkového průmyslu zmítaném spojitou energetickou a ekonomickou krizí bude chybět současná jistota, že peníze, které vyděláte, vám budou stačit na zajištění všech základních nezbytností (potraviny, energie, léky, oblečení apod.) a že tyto nezbytnosti budou na trhu stále dostupné.

To všechno nemusíme nutně vnímat jenom jako úpadek, ale i jako šanci pro realizaci nových nápadů a řešení. Některé strategie a životní styly, které byly výhodné ve zlatém věku průmyslové společnosti, přestanou v éře nedostatkového průmyslu dávat smysl. Jiné naopak svůj smysl a své opodstatnění teprve získají.

V očekávání takového světa se například zdá být docela rozumné vyčlenit část svého času a zdrojů na rozvoj osobní soběstačnosti a to i za cenu snížení své ekonomické efektivity. (Nepochybuji o výhodách dělby práce, ale myslím, že bude stále důležitější rovnováha mezi vykonáváním určité odbornější činnosti, v níž jsem efektivnější než ostatní a schopností zajistit si některé potřeby svépomoci z lokálních zdrojů.) Můžete si třeba zřídit permakulturní zahradu.

Hned se ale musím opravit a dodat, že slovní spojení „zřídit si permakulturní zahradu“ je poněkud zavádějící. Permakulturní zahrada nepatří mezi věci, které by bylo možné si vyrobit nebo zřídit. Permakulturní zahrada je spíš nikdy neukončený projekt, založený na tvůrčí interakci mezi člověkem a přírodou.

Neexistuje žádný hotový a předem daný návrh permakulturní zahrady. Design zde spíš získává podobu ustavičného proudu malých úprav a zlepšení, zásahů do ekosystému, pokusů a omylů či drobných experimentů. Je to organický proces postupného tvoření živé a pulsující samozásobitelské zahrady. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že je to dřina i veliká radost. Začnete jediným záhonkem a postupně rozšiřujete svůj akční rádius, až se dostane na optimální rozlohu, kterou jste schopni se svými časovými a fyzickými možnostmi zvládnout. Udržujete se svým pozemkem intimní vztah, pozorujete, co se děje mezi záhony, vedete se zahradou pomyslný dialog. Permakulturní zahradu budete ve své mysli navrhovat stále znovu a znovu. Časem k vám zahrada možná natolik přiroste, že bude tvořit prodlouženou část vašeho těla.

Aby zahrada byla permakulturní, což znamená dlouhodobě udržitelná, je třeba ji vytvářet tak, aby obstála v ekologickém kontextu nedostatkového průmyslu. Permakulturní zahrada je jakési záložní řešení pro domácnosti či jedince, které dokáže nahradit některé funkce průmyslové výroby. Důraz je položen na dva charakteristické rysy: Na samozásobitelství či potravinovou soběstačnost (tím se liší permakulturní zahrady od přírodních či divokých zahrad) a na nezávislost na průmyslovém systému, především pokud jde o fosilní paliva, hnojiva, postřiky a průmyslově produkovaná semena (tím se liší od mnohých klasických zahrádek).

Zkuste si představit permakulturní zahradu jako cestu. Jako cestu vaší budoucností, v níž se průmyslový svět zmítaný vleklou energetickou krizí chová jinak než dřív: Ropné šoky, přerušování dodávek plynu, občasný nedostatek základních surovin, potravinové krize a ekonomické recese nejsou pouhými anomáliemi, nýbrž utvářejí realitu všedního dne. Nyní vás obklopuje svět, jemuž vládnou jiné principy, než na jaké jste byli zvyklí, svět, jenž funguje jiným způsobem a v jiných rytmech, svět nedostatkového průmyslu. Průmyslová výroba stále funguje, ale nedá se na ni stoprocentně spolehnout.

Představte si, že stojíte uprostřed tohoto soumračného světa na své zahradě a protloukáte se jím dál. Jaké jsou vaše zbraně? Jaká kouzla budete muset ovládnout, abyste obstáli tváří v tvář bortícím se hradbám průmyslové společnosti? Více o tom ve druhé části tohoto příspěvku.

Prameny:

http://www.theoildrum.com/node/7853

http://www.energybulletin.cz/?q=clanek/ropny-zlom-uvodni-informace

John Michael Greer: The Ecotechnic Future – envisioning a post peak world

12 Responses to Permakulturní zahrada: Vaše cesta věkem nedostatkového průmyslu

  1. permakultura pro bohaté says:

    už několik týdnů či měsíců se mi v hlavě převaluje otázka, na kterou dosud neznám žádnou odpověď: lidé z města. permakultura je nesmírně drahá věc. já ráda věřím tomu, že to lidem, kteří pochází z vesnic, vůbec nedojde (a budiž jim to přáno). člověk, který se ale nenarodí v dobře situované rodině, je vybaven nulovým zázemím a nemá ke společnosti zrovna takový vztah, aby již několik let přibývaly hezké částky na jeho manažerském kontě (pochopitelně bez jakékoliv vazby k jeho schopnostem a inteligenci), a narodí se ještě k tomu ve městě, má podtrženo sečteno velmi málo opravdových a skutečných možností, jak se permakultuře věnovat, nebo snad dokonce jak se stát – nedej bože chce-li ještě zakládat rodinu – soběstačným, v nějakém rozumném časovém limitu, který nyní – z hlediska vývoje, který nás čeká – přichází v úvahu. takový člověk nemá peníze na to, aby si koupil zahrádku, o poli vůbec nemůže být řeč, a už vůbec nemůže být řeč o tom, aby svoje zaměstnání – na kterém ovšem závisí naplňování jakýchkoli, nejenom těch permakulturních vizí do jeho budoucnosti – včetně jeho každodenního chleba – přizpůsobil i v rámci rodiny takovému fungování, aby mohl na takovou – pokud jde o prahu, tak minimálně několik desítek kilometrů vzdálenou – zahradu či pole dojíždět tak často, aby stihl každý den vysbírat slimáky. o tom, že by se tam přestěhoval, už vůbec nemůže být řeč – kdo by ho potom živil. permakulturní kurzy jsou nesmírně drahé. pochopitelně z hlediska zákazníka, je mi jasné, že výdaje ve skutečnosti stanovené částky ani nemusí zaplatit. a slovo drahé používám i přesto, že je jasné, že jde o velmi chytrou investici, obzvláště ve srovnání s tím, co jiného se všude kolem nabízí. ale co může dělat člověk, který si takové investice zkrátka nemůže dovolit, ať už se týkají čehokoli, protože ty samé prostředky potřebuje na zabezpečování potřeb zcela každodenních? pěstovat jahody na bývalém dvorku, které potom sní za týden. opravdu, alespoň v čechách, je permakultura pouze pro bohaté. alespoň zatím. překvapuje mě, že tento aspekt zatím není nikde příliš diskutován veřejně, protože jinak je to známá a často přetřásaná bolístka. je přece důležitý. navíc může být dobrou motivací pro komunitní snahy. přesto věřím, že ti z nás, kteří mají to štěstí, že nemusí řešit otázku stěhování, mohou spravovat nějaké statky, mají zahrádky, měli zázemí od mládí, které jim umožní dříve naplnit své snahy, atd. atd., budou dále pokračovat ve svém snažení, a jednou bude tento směr dostupnější i pro širší vrstvy. optimisticky na mě v tomto směru působí odstavec 6 tohoto článku, který naznačuje změny, jež nutně zasáhnou i monetární politiku a dost možná i funkci peněz jako takových – při sebezáchovném soběstačném hospodaření v menších regionech totiž není rozumné, aby byla půda předmětem obchodu. obzvláště v některých historických epochách, následujících po hyperinflaci. ale jinak díky za jeden ze dvou nejinspirativnějších českých webů.

    • Marek Kvapil says:

      Přemýšlím nad tím, co píšete. Ano, permakulturní kurzy nejsou zadarmo. Ale je to jen jeden ze způsobů šíření permakultury vedle knihy (levnější než kurzy), webů (zcela zdarma) a filmů (mnohé ke ztažení zdarma). Kurz bych bral jako investici, která se časem může vrátit. Kdyby byly kurzy zadarmo, jejich kvalita by šla rapidně dolů a účastnili by se jich nejspíš i málo motivovaní lidé, což by příliš nepřispělo k té správné atmosféře. Pokud na kurz někdo skutečně nemá, zkusil bych lektorovi nebo pořadateli nabídnout, že si kurz odpracuji.

      Může zvýšit svou soběstačnost člověk žijící ve městě bez přístupu k vlastní půdě? Určitě ano, byť to bude mít obtížnější než ten, kdo má svou vlastní zahrádku. Napadají mě tyto možnosti: Využití balkónu a všech jižně orientovaných oken pro pěstování zeleniny. Využít střechu pro zřízení zahrádky. Domluvit se s někým (soused, neznámý majitel opouštěné parcely, příbuzný či známý), kdo vlastí půdu ale nevyužívá ji, že se mu budu o pozemek starat. Přihnojovat vlastní močí a žížalím kompostem. Obrovský potenciál pro městskou bytovou soběstačnost mají houby. Nepotřebují plné světlo, stačí jim pouhé přítmí pokoje se severními okny (hlíva) nebo dokonce i úplná tma sklepa či spižírny (žampiony). Jediné, co potřebujete, je dostatečné množství biomasy (sláma, dřevo, štěpka, koňský hnůj) a můžete mít tolik hub, že nebudete vědět, co s nimi:-) Biomasa se dá sehnat poměrně snadno a levně. Dále mě napadá: zmapovat volně rostoucí jedlé stromy a keře v okolí bydliště. V Olomouci – mém rodném městě – roste spousta rakytníků, třešní, dřezovec, jedlý kaštan.

    • Anonymous says:

      K tomu bych ještě přidala tzv. guerilla gardening – ve městech je spousta nevyužívaných pozemků, kde se ani nemusíte domlouvat s majiteli (všechno je anonymní nebo zablokované byrokratickými procesy) a prostě si něco vysadíte a vypěstujete.

    • Permakultura není jen pro bohaté says:

      Nedá mi to a musím reagovat na Váš názor. Permakultura není jen pro bohaté, je pro ty, kteří ji mají jako svůj životní názor. Nerada, ale jako důkaz dám svou vlastní osobu. Bydlíme v chatě, kterou jsme koupili na půjčku a máme 1.000 m2 zahrady v krásném přírodním prostředí na kraji Brna. Není tam elektřina, ale od začátku při výběru rozhodovalo prostředí a bylo jasné, že potřebujeme vodu, kdežto připojení k elektrické síti se dá nahradit solárním systémem a jinými přírodními zdroji. Navíc se v takových podmínkách automaticky změní i postupy a životní styl, některé věci dají s ručním pohonem víc práce s menším výsledkem, ale otázkou zůstává, jestli opravdu chceme to, co je výsledkem našeho úsilí v těch “běžných” podmínkách. Jsme zaměstnaní, ale veškerý svůj čas trávíme v přírodním prostředí, prací na zahradě, při řezání dřeva, máme kozy, do práce jezdíme do města na kole. Těch 1.000 m2 dokáže i při přírodním hospodaření vyprodukovat dost potravin, takže samozřejmě něco nakupujeme, ale postupně nacházíme další a další využití pro něco, co by “obvykle” člověk vyhodil.
      Myslím, že ani není možné náhle se stát přívržencem permakultury a praktikovat ji na sto procent. Je to proces, který probíhá u každého jedince jinak, protože má jiné podmínky, ale začít může úplně každý. Třeba i tím, že bude opravovat oblečení místo koupení nového, bude kupovat jen to, co potřebuje atd. Tam někde to začíná. A jestli to postačí k pocitu spokojenosti nebo bude pokračovat hledáním cest, jak se k přírodě dostat blíž, to už je volbou každého z nás. Nějaká cesta se vždycky najde.

      • Cyril Prosecký says:

        Zaujal mě Váš údaj, že 1000 m2 dokáže vyprodukovat dost potravin. Z textu lze usoudit, že minimálně pro dva lidi. Mohu se zeptat, co pěstujete a na jakých asi výměrách? Jaké potraviny popřípadě dokupujete? Momentálně zakládám na pozemku cca 1500 m2 (též v blízkosti Brna) zahradu a chci se zaměřit na maximální potravinovou soběstačnost. Webů na téma permakultura a soběstačnost jsem už pročetl více, ale nějaké základní informace co a jak chybí. Dle mého názoru jedlý les není řešení a nejsem si jist, zda může nahradit klasické záhrádkařské a polní hospodaření. Možná jako doplněk. Zmíněné kozy též uživíte na Vašich 1000 m2, nebo sečete ještě jinde? Děkuji.

        • dobrý den, jsme pracující v Praze, kde se zdržujeme jen 3 dny v týdnu (práci jsme omezili na nejnutnější minimum, které je potřebné pro naši finanční potřebu) a zbytek našeho času trávíme na chalupě v Polabské nížině, kde jsme stále venku u lesa a samozřejmě většinu času na zahradě. Co a jak pěstujeme, můžete vidět třeba tady http://bedynky.people.cz/p/fotogalerie.html nebo po rozkliknutí dalších stránek. Plně se samozásobujeme zhruba od března do prosince (letos vzhledem k počasí i v lednu) a od prosince do začátku března dokupujeme minimálně potřebnou zeleninu a ovoce. Jsme 3 členná rodina + zásobujeme dalších 5 členů rodiny + dodáváme pravidelně i nepravidelně bedýnky se zeleninou a ovocem známým a zájemcům (v průměru 5 bedýnek týdně od března do prosince, v zimě samozřejmě méně). Maso jíme minimálně, cca 1-2x měsíčně, využíváme naše králíky, občas koupím kousek vepřového u známých. A na jaké ploše pěstujeme? Spočítala jsem, že se jedná o něco málo přes 500 m2, kde nechybí foliák (cca 2×2,5m) a pařeniště (1x1m2). Nepěstujeme permakulturně, ale jinak, než se dosud na naší zahradě pěstovalo a jak většina zahrádkářů pěstuje. Bez chemie, bez umělých hnojiv, máme vlastní slepice a králíky (3 dny v týdnu se o ně stará náš děda), v sousedství chovají koně, takže hnoje máme k naší velké radosti přebytky, samozřejmě kompostujeme, co můžeme, a vzhledem k blízkosti lesa také máme dostatek popela (letní táboráky) na dodání potřebných minerálů. Na jednom záhoně vystřídáme za sezonu až 3 plodiny, např. ředkvička-salát-okurky-salát nebo salát-hrách-podzimní kapusta, květák či brokolice nebo salát-černá ředkev- brambory. Za léta pěstování jsem se naučila střídat plodiny, aby byl záhon maximálně využit. Rostliny dávám i “mezi sebe” na 1 záhon, např. když na podzim seju mrkev, tak mezi ni naseju špenát a postupně sklízím nejprve špenát a mrkev postupně dorůstá s minimem plevele, na jaře se dá takto využít např. mrkev a kopr. Postupy si každý musí vymyslet sám. Nesouhlasím s tím, že je permakultura, zahradničení nebo samozásobení či jak tomu budeme říkat pro bohaté. Spočítala jsem, že náš průměrný roční výdaj za potraviny se pohybuje kolem 40 tisíc, tedy cca 3 300 za měsíc. Tato částka je vysoká proto, že v zimních měsících občas něco dokoupíme (kvůli příteli jíme bezlepkově, tedy ceny potravin jsou v průměru vyšší 3-4x oproti běžným potravinám – např. 500g quinoy stojí kolem 100 Kč). Vlastní pěstování a samozásobení doporučuji hlavně pro lidi s alergiemi všeho druhu, ekzematiky, celiaky nebo pro ty, co mají problémy s trávením, protože při pěstování na zdravé půdě, jíme zdravé potraviny a jsme zdraví i my.
          A ještě k ceně – v velkých městech existuje řada zahrádkářských svazů, kde si lze za 1-5 tisíc ročně podle velikosti obce pronajmout pozemek (velikosti kolem 400 m2), což jistě rodinnému rozpočtu jistě v závěrečném počítání ušetří spoustu peněz, obzvláště, když semenaří a neutrácí peníze za semena z obchodu. Také řada lidí na vesnici nevyužívá chalupu a zahradu plně, proto je možné se s nimi dohodnout na pronájmu za pár korun (a to doslova) nebo jen za údržbu domu a zahrady + spotřebované energie, jak se to děje všude v našem sousedství. Kdo nemá peníze ani na toto, doporučuji zařídit jedlý balkon (na pražském sídlišti pěstuji s úspěchem rajčata, papriky, špenát, rukolu, keříkové i pnoucí fazole, jahody, lichořeřišnici, samozřejmě řadu bylinek).

  2. Daniela says:

    Možná, že můj komentář se do tématu permakultury až tak nehodí. Úvodem musím říci, že nejsem odborník, nemám v oboru žádné vzdělání, vše provozuji metodou pokusů a omylů.
    Takže k věci. Je mi naprosto proti mysli používat na zahradě chemii, především její ochrannou funkci. Nicméně, v jednom jsem po řadě neúspěchů musela sáhnout pro prostředku proti slimákům. Jde o pěstování mrkve a petržele. A nejde o plzáka portugalského, ale o drobounké slimáčky v délce 5 až 1O mm, kteří žijí ukryti v půdě. nejčastěji je lze zjistit, když promnete půdu mezi prsty a nějaký drobek se Vám přilepí na prst. Při bližším ohledání jde o slimáčka. Jakmile mrkev a petržel začne klíčit, naprosto dokonale a beze zbytku klíčící rostlinky zlikvidují. Než jsem na to přišla, nadávala jsem na špatné semeno, dokonce jsem se hádala s výrobci. Mrkev a petržel jsou jedny z mála zelenin, které mohu na pozemku pěstovat, pokud se spokojím s kořeny více či méně napadené pochmurnatkou. (K tomu poznámku: mám pocit, že když střídám řádek česneku a řádek mrkve, tam napadení pochmurnatkou je slabší.) Nezbývalo, než těsně před tím, než začne mrkev klíčit, posypat záhonek přípravkem proti slimákům. To je jediná chemie, bez které se nedokážu obejít, Jinak se snažím na zahradě pěstovat jen plodiny, u kterých se dočkám alespoň nějakého úspěchu. Vyloučené je pěstovat pórek, cibuli, zelí, brokolici, rajčata, kapustu. Především brokolice je mi líto, byla jsem mezi prvními, kdo ji začal pěstovat, v době, kdy ji v podstatě ještě nikdo, například v Praze, neznal. U všech vyjmenovaných zelenin nepomáhá netkaná textilie, i když její okraje pečlivě zasypu zeminou, aby se tam opravdu nic nedostalo. V legraci říkám, že kdyby se dělaly exkurze do zahrad zcela zničených všemi myslitelnými škůdci a chorobami, tak bych zajisté měla nebývalý úspěch. Baví mě ale experimentovat, takže vzhůru k pokusům a skoro vždy k omylům.
    Odvážila jsem se toto napsat, protože mám pocit po přečtení řady diskusních příspěvků, že nejste dogmatičtí.

    • Bětka says:

      Zdravím. Proč jste zavrhla pěstování brokolice, pórku a rajčat? taky mám zahrádku zamořenou slimáky i hlemýždi, zkouším leccos, dnes jsem jich nasbírala půl kýble, i těch pidi. Výborně se chytají na dřevěná prkýnka, drží vlhko a ráno je na nich zespodu vysbírám. vysbírávám je i pod záměrně ponechanými hromádkami tlejícího lupení – např. z růžičkové kapusty. už jsem zjitila, že mulčování a brukvovitá zelenina není optimální – slimáci dokáží zlikvidovat sazenici do druhého dne. Zkusila jsem ve skleníku sazeničky obsypat pískem a zdá se, že dobrý.. Taky jsem četla, že pomáhá nalít trošku piva do petky a pod úhlem 45st. ji zakopat do záhonků a tam se slimáci nachytají…Chci to zkusit. Rajčata taky ožírají, ale většinou jen zpočátku ty spodní listy, pak někdy hlemýždi na plody, ale ne moc. Pórek v mulči jde pěkně, spíš ho mívám napadený červenou larvou…

      • Daniela says:

        Dobrý večer. Brokolici, pórek a rajčata a také kapustu a cibuli jsem přestala pěstovat, protože jsem v podstatě nic nesklidila. Se slimáky, plzáky, housenkami nebo mšicemi si docela dokážu poradit, ručně. Jde o jiné škůdce, především o květilky a vrtalky, zřejmě nějaké mušky, které nakladou vajíčka do zelenin, takže u brokolice a kapusty vyslepnou srdíčka, a je po parádě, cibuli a pórek napadnou vrtalky a možná i květilky (tak důkladně to zase nemám sestudované), takže jsou plné larev, a i když se začíná propagovat konzumace hmyzu, tak na takovou krmi ještě nejsem jaksi připravená. Tohle všechno vyžaduje masivní použití chemie, což je proti všem mým zásadám. Podotýkám, že nakrývání netkanou textilií nemá žádoucí účinek. Proto jsem přestala pěstovat věci, které se mi nedaří. Letos poprvé chci zkusit divoká rajčata, jsem na to zvědavá.
        Jsou některé metody, kdy se dá škůdcům a chorobám vyhnout. Především se dají v mnoha případech sehnat odolné odrůdy – černý rybíz odolný proti rzi vejmutovkové, angrešt odolný proti hnědému (dříve americkému) padlí angreštovému, švestky odolné proti šarce (které jsou ale silně napadány moniliozou se kterou si nevím rady) maliny, které jsou odolné proti dydimele. Z košťálovin se zdají odolné proti květilkám růžičková kapusta a kelozel Colorsa (kříženec červeného zelí a kapusty). Nově začínám pěstovat černý kořen, který, jak se zdá, je docela odolný. Pastinák, o kterém se stále ještě tvrdí, že netrpí škůdci ani chorobami, to až tak není pravda, ale taky se to dá tolerovat. Taky lze využít některých agrotechnických postupů. U brambor využívám velmi raných odrůd, které dávám naklíčit, takže brzy vyrostou a když přijde plíseň bramborová, dají se sklízet pro přímou spotřebu, ne na uskladnění. Okurek nakládaček sázím větši počet, a když dostanou plíseň, mám jich už dostatečné množství zavařené. U salátovek se jimi živím tak intenzivně, že po určité době, když je plíseň zlikviduje, se mi už po nich pak delší dobu nestýská.
        Jsem velmi skeptická k názoru, že člověk může být soběstačný ve výrobě potravin. Možná v případě, když má statek, několik desítek hektarů pozemků, patřičné zvířectvo a techniku. A asi se nevyhne určitému stupni chemizace a nákupu výkonných odrůd. Ale v zahradě? I z historie středověkého zemědělství je patrné, že samozásobitelství nebylo ideálním stavem. Teprve až došlo k určité specializaci a transportu potravin, poněkud ubylo katastrofických hladomorů.
        A vůbec, mám pocit, že do zahrady investuji mnohem více peněz než z ní získám. Kdybych si vše kupovala v obchodě, přišlo by mi to mnohem levněji. Jestli se ptáte, pro tedy zahrádkářím, tak proto, že mně to baví, že je to pro mne určitý styl života.

  3. začínám says:

    Letos se chystám zasít rukolu několik druhů rajčat, brambory jen pár řádků a bylinky. Taky mám obavy z té havěti slimáků apod. ale budu je systematicky sbírat do lahví se solným roztokem a začínám s chovem žížal. Prý žížalí trus pomáhá rostlinkám být odolným vůči chorobám tak sna d to pomůže.

  4. Hello, yes this piece of writing is truly good and I have learned lot
    of things from it about blogging. thanks.

  5. Jana Vendula says:

    Dobrý den Marku a všichni příznivci permakultury,
    objevila jsem Vaše stránky a moc se mi líbí. Když si tak postupně čtu Vaše příspěvky, začínám mít až strach, kam může tenhle neřízený kůň zaběhnout. A teď, když zmiňuji neřízeného koně, mi spíš připadá, že ten kůň je řízen několika málo lidmi na světě, ale zdá se že v poslední době dost špatně. Vypadá to, že moc a zisky ovládly planetu více, než bylo původně zamýšleno. Naše závislost na penězích a neschopnost cokoli vyrobit, mě až děsí. Nedávno jsem se prěstěhovala zpět do Brna z Rakouska, kde mě doběhla civilizační závislost na penězích. Můj partner mě opustil i se trěmi dětmi a doslova nás zaparkoval jako staré auto u mých rodičů. Mé poslední zkušenosti se závislostí na něčem a někom mě poučily a nezbývá mi než návrat k půdě a alespoň částečné osamostatnění se od systému, na němž jsme tak moc závislí. Pokouším se zavádět permakulturní pěstování na pozemku mých rodičů, ale ti již nestojí o změny ve svém pohodlném životě, který považují za již víceméně ukončený. Oni už mají splněno a vytváření nových hodnot už, jak oni samo tvrdí, mají za sebou. Tak snad se objeví i pozitivní změny na druhé straně všeho toho špatného, co se kolem nás děje. Jen si tak říkám, že jsou snad lidé dost chytří, někteří, a svým snažením ten špatný směr ještě zvrátí. Snad k nim budeme patřit i my. Děkuji, že děláte to, co děláte!

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>