Jmenuji se Marek Kvapil a tento web jsem založil za účelem šíření povědomí o významu potravinových zahrad a o jejich ekologickém, energetickém a potravinovém potenciálu. Jedním z motivů stojících v pozadí vzniku těchto stránek bylo uvědomění, že naše moderní průmyslová společnost dlouhodobě ztrácí schopnost tento potenciál udržitelně využívat. 
Občas se setkávám s tím, že někteří lidé mají poněkud zkreslené představy o tom, co to je permakulturní zahrada. Protože tyto představy mohou snadno vyvolat nereálná očekávání spojená s permakulturou, rád bych jim věnoval tento článek.
Příklad takové zkreslené představy o permakultuře lze najít třeba v tomto článku, v němž se tvrdí, že permakultura se staví proti orbě. Autor jiného textu zase píše, že permakultura se vyhýbá nejen orbě, ale dokonce i setí a hnojení. (Podotýkám, že celkově mi články nepřijdou vyloženě špatné. Jen některé jejich teze nemohu přijmout.)
Vypozoroval jsem následující rysy, které si lidé často spojují s permakulturními zahradami:
1) Mulčování
2) Trvalky
3) Bezorebnost
4) Bezúdržbovost
První tři body skutečně patří k rysům, s nimiž se lze setkat v mnohých permakulturních zahradách. Patří k permakultuře do samého počátku. Problém nastává v okamžiku, kdy se z nich udělají rysy nezbytné:
1) Aby byla zahrada permakulturní, musí se mulčovat.
2) Aby byla zahrada permakulturní, musí zahrnovat trvalky.
3) Aby byla zahrada permakulturní, nesmí se orat/rýt.
Prolnutím těchto tří „nezbytných rysů“ má potom vzniknout rys čtvrtý, totiž bezúdržbovost – příznak, jímž se vyznačují jen neexistující rajské zahrady v mysli permakulturních snílků:
4) Permakulturní zahrada se obejde zcela bez práce. Budeme jen sklízet úrodu.
Žádný z výše uvedených bodů není pro permakulturní zahradu nezbytný. První tři body mohou i nemusejí utvářet charakter permakulturní zahrady. Záleží na cílech designéra či zahradníka a na stylu zahradničení. Čtvrtý bod je čistou iluzí: Každá zahrada je uměle vytvořený ekosystém, jehož nezbytnou součástí je i člověk a jeho aktivita. Bez této aktivity neboli práce, by člověkem vysazené rostliny byly časem nahrazeny původními rostlinami, které jsou pro dané podmínky evolučně mnohem lépe adaptovány.
Trvalky a s jistými výhradami snad i mulčování a bezorebnost jsou nezbytnými rysy jedlého lesa, nikoli ale permakulturní zahrady. Jedlý les, o němž jsem psal zde, může být pochopitelně součástí permakulturní zahrady. Jenže cílem designu permakulturní zahrady není mulč ani trvalky, což jsou pouhé prostředky, nýbrž zajištění určité míry soběstačnosti, podpora nízkonákladového životního stylu a vyšší udržitelnost pozemku. Takových cílů lze dosáhnout různými prostředky. Pokusil jsem se proto o následující shrnutí:
1) Na permakulturní zahradě nemusíme mulčovat. Kdo si zkusil v mulči vypěstovat větší množství zeleniny, dobře ví, jak rádi se v něm zabydlují slimáci. Budeme-li přesto mulčovat, možná brzy zjistíme, že práci, kterou ušetříme při plení a zalévání (mulč potlačuje plevele a udržuje půdu vlhkou), musíme vynaložit jinde, totiž na sběr přemnožených slimáků. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že ani piliny zde příliš nefungují. Stačí, aby trošku navlhly, a slimáci je bez obtíží přelezou. I když masožravé kachny mohou problém se slimáky částečně vyřešit, může být prostě jednodušší přestat mulčovat a pořídit si plečku či motyku.
Obr. výše: Slimáčí vajíčka pod slámou – jedna z nevýhod mulčování.
2) Permakulturní zahrada nemusí obsahovat jedinou jedlou trvalku. Trvalky mají své výhody: je s nimi méně práce, na jaře vyrostou dříve a rychleji, některým se daří i ve stínu, brání celoročně erozi půdy. Mají také nevýhody: neplodí ihned, je s nimi méně zkušeností, jejich sortiment je omezenější a obvykle nejsou příliš vhodné ke skladování, takže pokud chceme být soběstační i v zimě, musíme to vyřešit jinak. Nevýhodou je také delší lhůta obnovy než u letniček, které sklízíme jen pár měsíců po výsadbě. Trvalky dorůstají do plodnosti minimálně o rok déle. Pokud vám například velká voda zaplaví a zničí trvalkovou zahrádku, budete ten rok bez úrody. Naproti tomu letničky můžete ihned vyset znovu a mít z nich přinejmenším nějaký užitek.
3) Na permakulturní zahradě lze orat i rýt. Potravinová soběstačnost je v našich podmínkách bez orby či rytí velmi obtížně dosažitelná, je-li vůbec možná. Pokud víte o někom, kdo je v našich podmínkách potravinově soběstačný, aniž by kultivoval půdu, budu vděčný za tip, abych se měl od koho učit. S breathariány, solariány, wateriány a pranariány na mě prosím nechoďte:
4) Permakulturní zahrada není bezúdržbová. Práce je často přímo úměrná výnosům: Čím intenzivněji a pracněji pozemek obděláváme, tím vyšších lze dosáhnout výnosů z každého metru půdy. Například technika biointenzivního zahradničení, která stojí na použítí velkých dávek kompostu a rytí záhonů do hloubky dvou rýčů a je tudíž velmi pracná ale i výnosná, může být stejně permakulturní jako méně pracné pěstování stylem jedlého lesa za použití notných dávek mulče. Zastánce tohoto přístupu k zahradničení, John Jeavons, uvádí ve své klasické knize How to grow more vegetables, že k uživení jednoho člověka v biointenzivním systému pěstování stačí 465 m2 půdy. I když se nám tento údaj může jevit jako přehnaně optimistický, méně pracné alternativy by patrně při zajištění kompletní potravinové soběstačnosti zabraly podstatně větší plochu. Neměli bychom zapomínat, že v éře ekologické krize je jedním z cílů permakulturní etiky minimalizace ekologické stopy – tedy snaha zajistit lidské potřeby na co nejmenší ploše půdy. A právě to je často spojeno s vyšší pracností. Podívejte se třeba na tohle video k biointezivnímu zahradničení:
Asi jen málokdo si bude myslet, že permakulturní zahrada se obejde zcela bez práce. Je potom otázkou, proč tak nepřesný a zavádějící pojem jako „bezúdržbovost“ ve spojitosti s permakulturou vůbec používat. Zbytečně to vyvolává nereálná očekávání. Podezřívám toto slůvko také z toho, že svádí k převrácení priorit, kdy snižování pracnosti získává větší váhu než minimalizace ekologické stopy.
V permakulturní kruzích se těší oblibě heslo MINIMAX: minimální úsilí při maximálním užitku. Možná bychom ho mohli doplnit heslem MAXIMIN, které je s ním komplementární: maximální úsilí o minimální ekologickou stopu. Nízká ekologická stopa na způsob dobrovolné skromnosti bude v nadcházejícím věku ekonomické kontrakce a rostoucích životních nákladů na uspokojování základních potřeb (důsledek zdražující energie) stále žádanější životní styl. Bude mít své přednosti.
Permakulturní zahrada není žádný bezúdržbový ráj, který vám bez práce zajistí hojnost a blahobyt. Může být ale prostředkem, jenž umožní rodině či domácnosti udržet si určitou životní úroveň v situaci, kdy celá společnost výrazně zchudne. K naplnění této role je ovšem třeba mýtus bezúdržbovosti definitivně opustit.
———————————————————————————————————————————————————-
Dekuji, Marek: Souhlasim completely!!
Nejsem rad ten cesky PK mytus. On je ‘jen sen’…
Zdravim,
Realita
Ahoj Maxi, taky děkuji. Vzpomínám, jak jsme spolu před rokem přibližně touhle dobou probírali slimáky a mulčování:-)
s mulcem naprostej souhlas. je to raj slimaku v nasich vyskach a povaze krajiny je jich tu tony.nemulcujeme a reklisme si zacneme od zacatku, proste pestovat jakoby klasickou zahradu okopavat rylovat, ale mit v tom svuj styl obohacenej o 7let skusenosti na danem miste.kdybych nemusel nic delat tak ta zahrada vypada jinak, teprve az nebude uz fakt zadna prace za penize zacnu total.uz pred 15 lety sem cetl revoluciu jednej slamy a po patnasti letech stejne nic moc.stale to neni ono ani s pulky, nevim jako vy s indickima behounama ale ja tu stale litam rozdelil sem pozemek na vice casti tedka to vse oplotit a prehanim je tam a sem stejne si zdrhaji kam chteji, nekde enco udupou tak jim tedka podstatne zvetsuji oploceni a plochu, no prace stale nejaka, ale kdyz si tu este nebyl a prijdes se podivat na ten dizajn jakej tady jedeme vypada to jako v pohadce, akorat nikdo nevidi tu praci co ma clovek za sebou….a pred sebou taky.at se dari
Zdravím všechny pracanty na rodné hroudě, mám pro ně několik úvah i pár otázek. Protože jsem vyrostla na malém dvouhektarovém hospodářství, vím něco málo o bezúdržbovosti i ekonomické soběstačnosti a ráda bych zdůraznila přesto, že matka vládla rodině i hospodářství rukou železnou nedokázala přimět dospěvší děti ke spolupráci / to by mohlo být varování pro zakladatele tzv. rodových statků /. Teoreticky nás tyto 2ha uživily -rodiče a dvě děti.Otec dojížděl do zaměstnání do Plzně , každého 4. v měsíci přivezl 1400Kčs , matka mu z nich dala 10Kč do peněženky – to kdyby bylo nutné někomu přispět protože měl např. narozeniny a zbytek celý odnesla do Spořitelny na úhradu půjčky na dům, později na zaplacení vybavení domácnosti a hospodářství.Otec odjel ve 4.30 a vrátil se v 16.30, matka vstávala tak jako on ve 4hodiny a spát se šlo ve 21hodin. Nikdy neobědvala s ním ale dala mu oběd na stůl a šla ustrojit krávu aby mohli hned jet na pole – pokud tátovi oběd trval trochu déle, bylo slyšet z venku – Venoušku, kráva čeká – otec se zvednul od stolu a zastavil se před devátou . My děti jsme kmitaly paralelně s nimi podle svých možností . K zabezpečení nějakých peněz pro domácnost matka vyráběla máslo a tvaroh a mým úkolem samozřejmě kromě jiných poviností bylo během hodinového volna mezi vyučováním tyto produkty roznést po sousední vsi a samozřejmě prodat neboť co s neprodaným tvarohem nebo máslem a hlavně vědomím, že matka jiné peníze nemá.Tyto dva hektary uživily čtyřčlenou rodinu, krávu , 1prase ,několik husí a králíky a slepice. To byl zdroj masa k řezníku se šlo nakupovat výjimečně .Po délce zahrady byly dvě řady černého rybízu, na zahradě 90 různých ovocných stromů – za výtěžek z rybízu a ostatního ovoce se kupovalo uhlí.To byl takový tanec, že jsem se vdávala v 19 abych se té dřiny zbavila / ovšem ty kořínky jsou znát a já se ráda plácám na půl hektarovém pozemku – bez strojů a bez pomoci dětí protože je do té práce nechci nutit a je neláká protože nevěří, že tuhle práci mohou někdy potřebovat.K té ekonomice bych chtěla podotknout, že to bylo za socialismu a přesto bylo možné nějaký peníz tou dřinou vydobýt ale dnes není možné prodávat doma vyrobený tvaroh a máslo, nikdo nevykupuje rybíz ani jiné ovoce . K půdě patří zvířata bohužel u mně by musela sejít věkem -nedokázala bych zabít natož jíst zvíře které jsem vychovala, pro mě i králíci byli kamarádi.To je ale můj problém – teoreticky by se to maso pro potřebu rodiny vychovat dalo. Dost jsem toho o permakultuře přečetla tak vím, že hodně školících lektorů je z rodu snílků a když čtu slovo bezúdržbovost tak téměř šílím ale dala bych si poradit kdyby někdo měl nápad jak obdělat 1/2 ha , nestrhnout se úplně a eventuelně si nějak přilepšit finančně. Další, co bych potřebovala vědět – dusík půdě dodám výluhem z kopřiv když k nim přidám kostival bude vtom i draslo ale kde vzít fosfor? A poznámka k mulčování – pod mulčem se líbí nejenom plžům ale také myším , hrabošům a hryzcům.Přestože mám na pozemku rybníček pro žáby i hromadu kamení přikrytou linem pro slepýše a bydlí tu i užovky- nepřátel je stále moc.. Nevadí mi krtek, jeden rok u mně pracoval pod záhonem jahod a v okopávání mě dokonale nahradil a krtiny na louce mně nevadí To si nedělám legraci,fakt ta načechraná zem dělala jahodám dobře a byly moc pěkné..Tak jsem napsala téměř román a ráda bych si přečetla nějaké reakce, třeba i záporné o všech popřemýšlím – člověk není nikdy dost chytrý.Přeji všm krásné a pohodové dny.
Ahoj, díky za podnětné psaní – já vyrostla v domě s velkou zahradou, ale do práce na ní mě nehonili, tlačili mě do vzdělání, víc, víc, víc. Výsledek je, že jsem se podle představ rodičů dostala se do „velkého světa“, abych zjistila, že mi v životě něco podstatného chybí. Pro dotek živé srsti (doma vždycky byla zvířata) jsem si pořídila dvě kočky, které jakž takž zvládají život v bytě i přesuny po Evropě, mívám vždycky nejzelenější balkon v místě současného bydliště… Ale není to ono. Přiměla jsem manžela a vloni jsme koupili ruinu s pozemkem (zatím je to pole, zahradu vytvářím), po týdnu u počítače trávíme víkendy v montérkách a vracíme se do města sedření, ale je to něco dobrého, čistička hlavy a rovnání hodnot. Nemyslím si, že mě zahrada uživí, ale myslím, že je srozumitelné, když řeknu, že ji pro život potřebuju. Naši lomí rukama, dostávám od nich tipy na chemickou pomoc s plevelem, ale „sen o permakulturní zahradě“ do mého života zapadá momentálně líp. Teď nejde o výnos, ale o dopad mých potřeb na okolní skutečnost. Jestli dojde k nejhoršímu a staneme se závislými na tom kusu půdy, myslím, že rozpravy o správnosti toho či onoho způsobu života naberou jiný směr. Můžeme jen doufat, že ten náraz nepřijde brzy a nebude zničující – protože „připravit se“ stejně nedokážeme, na to už je svět moc propojený. Perlička na závěr, ukradli nám ze zahrady vysazené stromky meruňek. Tak to je, žijeme v souvislostech a mnohosti, která může mít různé formy:) Tak ať se daří! L.
Zdravím,
mého staříčka živilo horské hospodářství celý život. Samozřejmě kombinované s prací v lese. Práce s půdou je vždy o práci fyzické, ať už sedíte na traktoru nebo se ploužíte v záhonu s motykou. Jen blouznivec po shlédnutí pěkného videa či přečtení inspirativní knihy, pojímá představu života na půdě, jako chůzí rozkvetlým sadem a čekáním pod stromem, kdy mu upadne do otevřených úst třešeň:-). Nicméně i to je cesta, kdy Vás vybřednutí ze snu přivede ke šťastné realitě. Vaši i moji předci věděli, že život má cenu sám o sobě, a přes vizuální chudobu a materiální nezaopatřenost (pohledem dnešního evropana) se neutápěli v depresi z tzv. nedostatku, na to nebyl čas.
Při pěti hektarech se snažím o podobnou soběstačnost, jako můj předek. Ještě jsem ji nedosáhl, ale sama cesta mě baví, hodně jsem se na ni naučil o sobě samém i o životě kolem mne. Nejsem učitel permakultury, takže své „rady“ omezím na minimum, ale sama jste se ptala:-). Prodej produktů z farmy je samozřejmě možný i dnes. Buď se budete řídit předpisy platící pro „prodej ze dvora“ nebo si vytvoříte sama síť odběratelů či ji vytvoříte s několika dalšími podobně zaměřenými lidmi( to je taky permakultura). Samotný rybíz asi na odbyt nepůjde, ale možná rybízová domácí marmeláda na např. vánočních trzích, by už úspěch mít mohla.
Co se fosforu týče, vidím možné dvě cesty. Indiánskou, kdy např. do kopečků při výsadbě 3 sester přidávali údajně celou rybu (asi bych nečekal na to co chytím u řeky, ale třeba máte blízko sebe nějákou rybárnu), nebo si pořídíte jako já kompostovací či separační záchod. Ušetříte za vodu a získáte zkompostované hnojivo:-)) (taky permakuturní přístup).
Co se tzv. škůdců a plevelů týče, neřeším je. Nebojuji na zahradě s ničím, snažím se kooperovat se všemi bytostmi, které prostor obývají se mnou. Moje žena říká, že to ukecávám:-))), a má asi pravdu. Neznamená to, že bych nechal kulturní plodinu vysazenou pro obživu zarůst a udusit, ale nebojuji s tím co tam roste s ní, pouze mnou zasazené plodině trochu pomohu v prostoru. Se slimáky a jinými nepopulárními živočichy činím něco podobného. Pokud potkám slimáka překročím ho a pozdravím. Jo vypadá to šíleně, ale mě to funguje, tak se nezlobte za šílený názor. Co se mulče týká, raděj podsývám např. jetelem nebo rozhodím v tenké vrstvě biomasu z nadrcených větví, hodně práce zastane vhodně zvolený osevní postup při pratktikování polykultury.
Mějte se Jarek
Zdravím vás a děkuju za krásné stránky a zajímavé příspěvky. Nedá mi ale, abych také malinko nesouhlasila s tvrzením, že rytí/orba je součástí permakultury, toto tvrzení je stejně sporné, jako že permakultura brání orbě. Jsem samouk a mojepovídání berte jen jako jeden z názorů, dovolím si ale připomenout, že kypření půdy zlepšuje dostupnost živin pro rostliny a pokud je provozováno delší dobu, dochází vyčerpání půdu. Dodání kompostu to zcela neřeší, např stopové prvky tak snadno na záhom nevrátíte. Navíc, pokud nenecháte záhon rychle zarůst, hrozí eroze. Čili, pokud chcete zahradničit na kousku země celá další
desetiletí, či staletí a pokud navíc byla posledních pár desetiletí obdělávána, je čas na odpočinkové pěstování, které půdu pokryje a které jí nevyčerpá. Mulč opravdu není nutný, ačkoli takové spadané listí je paráda, a bez škod od slimáků, ti se dají ukecat, to je fakt. Mám zahradu asi čtvrt ha, o zeleninu tady usiluju asi 4 roky a za tu dobu si dovolím tvrdit, že jediné nutné rýpnutí do země je během sázení a setí. A úroda se zlepšuje, i když bez údržby to teda rozhodně není. Ani nevím, jestli bylo užitečné tohle moje slohové rýpnutí. Asi taky ne. Tak pardon a mějte se krásně
Dana
Děkuji za komentář.
Rytí samo o sobě není příčinou vyčerpávání půdy. Příčina je podle mě v tom, že se do země nevrací veškeré živiny, které se z ní odebraly. Vyčerpanost půdy je jedním ze zásadních problémů současného zemědělství a domnívám se, že i mnohých zahrádek. Běžné zahrádkářské kompostování to neřeší. K dosažení dlouhodobé udržitelnosti je třeba 1) doplnit deficitní živiny a 2) uzavřít tok živin. Recyklace nebude nikdy stoprocentní, ani v přírodě není, ale může být téměř stoprocentní, tedy dlouhodobě udržitelná. To je cílem permakultury. A rytí tomuto cíli nestojí v cestě – proto si myslím, že může být součástí permakultury podobně jako mulčování, pěstování trvalek či design jedlých lesů.
Zkusím upřesnit, asi to z mého komentáře nějak nevyplynulo. Nemám proti kypření půdu celkem nic, pokud k němu někdo má důvod.
(tohle prosím neberte ouplně vážně).
Jak říkáte, většina zemědělské půdy je vyčerpaná a můj názor (i moje zkušenost) je, že k dodání živin potřebuje půda zregenerovat i tím, že na ní necháte chvíli (tak pár let) matičku přírodu řádit. Když sekat, tak nechat ležet, listí nehrabat, mezi tím hnůj či kompost s dusíkožavými kytkami, popel, bioubel, minerály, a to vše bez orání. Po dodání živin v uzavřeném systému bych proti občasnému překopání nic neměla, ten by to unesl.
Zkrátka, beru přeorání záhonu trochu jako půjčku, kterou nevrátím úplně komplet do příští sezóny, nedá se to provozovat pořád furt pryč. Ten trojpolní zpúsob měl možná něco do sebe
Zdravím vás
Dana
ale nemůžu si pomoci – nejen snílci o bezpracné sklizni v permakulturní zahradě, ale i nekonečný zástup těch, kdo jsou naprosto přesvědčeni, že zemědělské hospodaření na malé výměře je zlatý důl a klíč k zajištění obživy rodiny by si měli váš komentář přečíst, nejlépe několikrát. S maželem hospodaříme – sice na 60 ha, ale na horách (takže bez orné půdy) a není to na uživení rodiny – já chodím do zaměstnání a muž splácí a splácí (stroje, půdu, stáj). Ještě k dokreselní – moje babička, když se po „revoluci“ žádalo o restituce prohlásila, že se na statku (14 ha) tak nadřela, že si ho stát může nechat – a bylo rozhodnuto.
Dana: Díky za zpřesnění. Píšete: „Zkrátka, beru přeorání záhonu trochu jako půjčku, kterou nevrátím úplně komplet do příští sezóny, nedá se to provozovat pořád furt pryč.“ Pokud rytím dojde ke zpřístupnění živin, jak píšete ve svém prvním komentáři, tak to ještě neznamená, že dojde k jejich ztrátě. Je nicméně možné, že v důsledku rytí mohou živiny z ekosystému z nějakého důvodu snadněji unikat. Potom by bylo otázkou, jestli v nějakém nezanedbatelném množství. Máte o tom nějaké informace?
Podle mého názoru v půdě s dostatkem uhlíku (humus, bioúhel) jsou živiny poměrně stabilní, neboť jsou vázány právě na uhlík, takže úniky budou minimální i při rytí. Naopak v půdě téměř bez uhlíku (většina současné zemědělsky využíváné půdy u nás) může docházet k velkým únikům živin i bez orby či bez rytí. Nejsem si tím ale zcela jistý, chtělo by to prokonzultovat s nějakým pedologem.
„Matička příroda“ dokáže doplnit některé živiny (uhlík, dusík), ale nedokáže doplnit veškeré deficitní živiny v půdě jenom tím, že pozemek necháme ležet ladem (třeba nedostatek železa nebo nedostatek hořčíku). Navíc na mnohých půdách jsou některé živiny deficitní z přirozených důvodů – kvůli skladbě geologického podloží. Takže asi jedinou cestou, jak zajistit vyvážený poměr živin jak pro rostliny tak pro člověka, který se na nich má živit, je jejich umělé doplnění.
Jinak ještě takový dotaz. Psala jste, že pěstujete zeleninu s rýpáním v zemi jen při sázení a setí. To zní zajímavě: Nemohla byste svůj postup popsat detailněji, myslím, že by to mohlo zajímat nejen mne ale i jiné čtenáře. A také by bylo zajímavé vědět, kolik zeleniny si takto vypěstujete.
Co se týče ztrát živin při kypření půdy, přesné informace nemám, asi nebudou nijak ohromné, jenže půda je tak jednak vystavena erozi, rozpustné organické látky jsou odplaveny při dešti buď hlouběji, nebo do míst, kde se voda sbírá a v neposlední řadě pokud plejete a okopáváte a sklízíte, tak vlasně veškerou organickou hmotu dáváte pryč. dodáte ji kompostem a hnojem. Názor pedologa by mě zajímal, moje domněnky stojí na “Ekozahradách“ J. Svobody, kde popisuje, jak vznikla dnešní stále méně úrodná půda, články ve Vesmíru, kde se psalo o výmladkovém pěstování stromů m. j. jako o způsobu, jak obohatit dnešní ornou půdu. Taky jsem někde (mimo výše uvedené zdroje) četla o mykorhize a vůbec o významu hub pro zpřístupnění některých látek pro rostliny. A taky zkouším odpovědět si na otázku, proč se lesní půda dá rozhrnout rukou, zadrží při dešti spoustu vodu a zahradní o kilometr dál ne. Není to jen otázka živin,
dusík a spol, ani jen jejich vazba či zpřístupnění, půda je složitý ekosystém, který je důkladým zkypřením narušen. Přežije, dá větší úrodu, ale není to její přirozený stav.
Co se mého pěstování týče, pořád zkouším, hraju si, můj ideál je celoroční pokryv záhonu
zeleninou. Nastýlám na podzim, po prvních mrazících, kdy je po většině úrody a slimáci jsou
Zalezlí. Používám, co je po ruce, seno, které si za tím účelem nechávám v zahradě, listí shrabané z blízkých pěšin, slámu, zbytky uleželého hnoje. Co je na záhonech, nechávám ležet, hrubší materiál
přemístím na záhon, který chci pohnojitt pro dyně/ cukety a spol., kde bude zasypán na jaře vrstvou hnoje. Záhony strídám. Pro česnek/cibuli na jaře než vyraší mulč odhrnu, hrášek například seju i pod čerstvě nasekanou trávu, kterou rozhrnu po vyklíčení. výnos ze 4 záhonů akorát křoupání pro děti, beru svou zahradu jako rekonvalescenta, od prvních pokusů se přeci jen lepší. Mrkev, hrách, fazole, salát a spol se najdou, sortiment stále rozšiřuju.
Jinak je to na delší slohovou práci, snad tohle pro představu stačí.
Mějte se krásně Dana
Eroze je problémem především pro mechanizované průmyslové zemědělství, V menším měřítku se jí lze poměrně účinně bránit terasováním svahů, budováním svejlů a větrolamů a samozřejmě také kompostováním a přidáváním humusu, který zvyšuje vodní absorpci půdy. Vyplavování živin do hlubších vrstev půdy lze omezit opět právě přidáváním humusu, který má schopnost jak živiny tak i vodu zadržet (funguje jako nasákavá houba). Pokud budeme důsledně kompostovat i lidskou moč a výkaly, potom pletím ani sklizní nezvýšíme ztráty organické hmoty.
John Jeavons ve zmiňované knize popisuje jím otestovaný postup, jak zlepšit a udržet kvalitu vyčerpané půdy po té, co doplníme veškeré deficitní živiny zjištěné rozborem půdy. Jde o to změnit přístup a primárně pěstovat rostliny, které zajistí dostatek organické hmoty pro nakrmení půdy. Vedlejším produktem toho je, že se přitom nakrmí i človkě. Základní pravidlo je, že na šedesáti procentech obdělané plochy se pěstují jedlé rostliny s vysokou produkcí biomasy a zejména uhlíku jako je kukuřice, obilí, topinambury, slunečnice, vinná réva apod. Tímto způsobem si zahrada sama ze svých vlastních zdrojů dokáže zajistit dostatek orgnaické hmoty na produkci dostatečného množství kompostu. A v tom je vlastně základ udrižtelnosti.
Ztrátám živin erozí, vsakováním apod. nedokážeme zcela zabránit, což ale nemusí vadit, protože větrem a deštěm se nejen živiny exportují ale i importují a při výše uvedených opatřeních mohou ztráty zhruba odpovídat importu.
Jen poznámka k používání hnoje. K zajištění hnoje na zúrodnění 100 m2 plochy půdy je třeba plochy o rozloze 400 m2 na vypěstování krmiva pro zvířata, která ten hnůj vyprodukovala. Taková strategie není dlouhodobě udržitelná. Samozřejmě, že v začátku při budování zahrady je použití hnoje, slámy a další exportované organické hmoty ok. Ale jako dlouhodobá strategie pěstování to není udržitelné.
Zda něco je či není přirozené bych asi moc neřešil. Z určitého pohledu jsou i hrabání listí, sekání trávy či sena, přemísťování organické hmoty, umělé sázení a setí rostlin apod., nepřirozenými zásahy do ekosystému. Potom bychom si museli zakázat snad téměř jakékoli zásahy do ekosystému. Z jiného pohledu je celoplošné rozrývání půdy divokými prasaty přirozené. Permakulturní zahrada není přírodní či divoká zahrada, kde se klade důraz na přirozenost. Permakulturní zahrada je uměle vytvořený ekosystém, jehož účelem je přinášet lidem dlouhodobě udržitelný užitek. Důležitější než přirozenost je zde udržitelnost.
Rytí samozřejmě není nutné všude a každý rok, záleží na druhu půdy a místních podmínkách. Pokud sázíte do uleželého hnoje či do vrstvy mulče, tak chápu, že nepotřebujete rýt. Potom ale potřebujete dodatečné plochy půdy jen na produkci hnoje a mulče. Možná nemusíte rýt také proto, že máte lehkou písčitou či hlinitopísčitou půdu. Já mám těžkou jílovitou půdu a bez podzimního rytí mám na jaře veliké problémy ji zkultivovat a nachysta pro sázení a setí. Snažím se ji samozřejmě vylehčovat kompostem a časem třeba nebude nutné každoroční rytí. Nutnos rytí jednou za dva či tři roky bych považoval za úspěch.
Tím bych nerad kohokoli odradil od experimetnování s bezorebným pěstováním. Třeba je to opravdu nakonec ta správná cesta, kteoru je třeba prošlapat pro naše podmínky. V Británii, která má poměrně blízko našem mírnému klimatu, takto pěstuje Charles Dowding: http://www.charlesdowding.co.uk/ Jeho metoda je rovněž založená na velkých dávkách kompostu podobně jako biointenzivní zahradničení. Otázkou je, zda je přenositelná i do našich podmínek.
Chci tím říct jen tolik, že rytí nemusí být v rozporu s udržitelností a že často není snadné ho zcela nahradit něčím jiným.
Pěkné dny.
Koukám, že bychom si mohli dlouho povídat mohlo by to být možná i poučné, každopádně díky za zajímavý odkaz. Ale každý má své a přesvědčovat nikoho nehodlám, vaše vize je maximální trvale udržitelný výnos z v podstatě z pole, můj ideál se podobá jedlému lesu s více funkcemi, včetně pěstování zeleniny.
Chtěla jsem jen poukázat na možnost pěstovat zeleninu bez orání v našich zeměpisných šířkách, jde to, dělají to i jiní, úspěšně, nejsem tu jediný … (doplňte co chcete-:)).
Ráda bych jen doplnila ohledně mého “hospodaření“: dovezeným mulčem jen doplňuji mezery na záhonu, těch 60% biomasy na záhony asi sedí, jen je hodlám časem vypěstovat a nechat padnout na místě, až se mi to podaří, nebudu dovoz potřebovat.
Co se hnoje týče, možná máte zahradu, která byla vždy jako taková opečovávána a
vystačíte s kompostem, já začínala pod stromy na trávníku, který byl sám rád, že žije. Hnůj doplňuju postupně a přispívám uvědoměle k jeho vzniku svými padanými jablky a senem, do budoucna uvažuju o nějakém tom malém zvířátku, které by mi koloběh živin tak nějak doplnilo.
Zeleninovou zahradu 10x10m opečovávám sama, stejně jako ostatní výsadbu léčivek,
keřů, okrasných rostlin, které taky něco zaberou, stejně jako péče o sad. Letos jsem
záhony rozšiřovala. Neumím si představit, že bych tuto plochu ryla a okopávala a zalévala. Samozřejmě, místo toho je tu jiná práce, ale ta je mi zkrátka příjemnější a zvládám ji lépe.
Tak děkuji za virtuální popovídání a přeju vám ale
spoň stejnou, ne-li větší radost ze zahrady, jakou mám já sama.
Zdravím vás
Dana
Děkuji za dovysvětlení. I já pěstuji bezorebně v menším množství například brambory v listí či v seně nebo rajčata v neprůstřelném mulči. Ale kdybych takhle chtěl vypěstovat celoroční zásobu brambor pro rodinu, tak už bych měl problém se zajištěním potřebného množství biomasy.
Já své vizi říkám permakulturní zahrada. Na mé zahradě se může rýt, kompostovat, okopávat, zalévat, mulčovat, mohou na ní růst trvalky i letničky, rostlinná společenstva, její součástí může být jedlý les v různých sukcesních stádiích, houby pěstované v mulči, slepičí les, kachny a jiná zvířata, kořenová čistička, rybníček.. V mé vizi vedle sebe mohou koexistovat intenzivní i extenzivní styly zahradničení. Není důležité, co všechno z uvedeného na zahradě je či není, co se praktikuje či nikoli. Důležité je, zda to přispívá k soběstačnosti a zda to funguje udržitelně, což má zajistit permakulturní design.
Občas mám tendenci zdůrazňovat maximální výnosy z minimální plochy. Je to z toho důvodu, že množství obdělatené půdy na Zemi je omezené, zatímco množství lidí narůstá, takže té půdy je pro každého stále méně. Proto si také myslím, že různé biointenzivní techniky zahradničení budou hrát do budoucna stále významnější roli. Dokonce bych si tipl, že svým významem předčí i jedlé lesy:-) Ale nechci předvídat.
Ať se daří…
Mimochodem jaké má zkušenosti s pěstováním brambor v seně? Já jsem to letos zkoušel a brambory docela dost hnily a úroda byla neveliká.
Mně brambory v seně ani v ořechovém listí nehnily. Vrstva biomasy, která je nad bramborami, by ale neměla být příliš tlustá, aby se mohla rychle prohřát. I tak se ale dle mé zkušenosti brambory v seně zpožďují až o několik týdnů za bramborami pěstovanými klasicky v zemi. Což mi nevadí. Sklízím prostě později. Myslím, že vhodnější k pěstování je starší seno/listí, již trochu zetlelé…
Ještě mě napadlo, že by se Vám asi líbila zahrada Hely Vlašínové, která má blízko k Vašemu přístupu. Hela Vlašínová je mimo jiné autorkou velmi zajímavé a poučné knížky Zdravá zahrada (http://www.kosmas.cz/knihy/133059/zdrava-zahrada/). Pokud jste nečetla, myslím, že by se Vám líbila. Hela bydlí kousíček od Brna a mělo by být možné domluvit se s ní na prohlídku.
Děkuju za tip, návštěva H.V. by byla určitě moc fajn, knžku jsem četla a asi mě nějak poznamenala, ale vidět a zažít by bylo ještě lepší. Zkusím.
Co se budoucnosti týče, já si zas vsadím (radši ne moc), že lidem dřív než půda samotná dojde energie na údržbu těch širých lánů. Tož za padesát let si povíme
Mějte se krásně
Dana
Jsem ráda, že jsou zde názory, že je možno rýt i nerýt. Já rýt musím. Před lety jsem založila zahradu na zelené louce, kde už ani tráva nechtěla růst. Od té doby se snažím dodat maximum kompostu, kolik jsem jen schopna ho vyrobit (tak 10 až 20 kg na čtvereční metr). Ačkoliv jde o pozemek v údolní nivě dosti velkého potoka, pravděpodobně tam chybí spodní voda. Jakmile vyschne jarní vláha, je zahrada k neuzalévání. Pokud pozemek nezryju, voda smáčí jen několikacentimetrovou vrstvu a vzápětí se vypaří. Dokonce i během roku, pokud to porost dovolí, snažím se o co nejhlubší okopávku. Dokonce tomu přizpůsobuji i záhony, zvyšuji jejich okraje a vzniklé nádržky doslova zaplavuji vodou, často opět bez většího úspěchu. Mulčování se kvůli plzákům a myším nebo hryzcům vyhýbám. A protože je zahrada velmi suchá, tak vlhčích míst rádi použijí i krtci.
Přidejte trochu písku (trochu, ne moc – musíte si vyzkoušet na malém vzorku jaké množství namíchat do svrchní vrstvy právě té Vaší země) – lépe se bude vsakovat voda.