Permakultura a chvění systému

„Složité společnosti jsou historicky náchylné ke kolapsu a tento fakt mnohé znepokojuje.“

— Joseph A. Tainter

Permakultura, jakožto koncept udržitelného designu lidských sídel a jejich okolí, se zrodila v éře ropných krizí sedmdesátých let v hlavě dvou Australanů Billa Mollisona a Davida Holmgrena. Pozoruhodná je na permakultuře její schopnost spontánně se šířit napříč průmyslovým světem. Zadejte na googlu heslo „permaculture“ a vyjede vám 7 720 000 odkazů. Co je na permakultuře tak zajímavého a podmanivého, že se tento koncept dostal z mysli dvou lidí na miliony internetových stránek? Myslím, že tato malá „permakulturní revoluce“ nějak souvisí se složitostí průmyslové společnosti a s tím, čemu Joseph A. Tainter říká „vyhledávací chování systému“.

Jedním z příznačných rysů průmyslového světa je jeho stupňující se složitost. Tu lze pozorovat v nejrůznějších oblastech života moderní společnosti. Typickými příklady jsou bující státní byrokracie, rostoucí specializace vědy, technologický rozvoj či závody ve zbrojení. Nezvyklá míra složitosti průmyslové společnosti pěkně vysvitne historickým srovnáním. Zatímco společnosti lovců-sběračů si vystačily s několika desítkami sociálních rolí, moderní průmyslová společnost jich ke svému fungování potřebuje přibližně milion.

Podle britského historika Josepha A. Taintera se složitější společnost vyznačuje větším množstvím sociálních rolí, skupin, vazeb mezi skupinami a jednotlivci, vyšším tokem informací, vyšší specializací a větší vzájemnou závislostí jednotlivých částí. Růst kterékoli z těchto oblastí vyžaduje biologickou, mechanickou či chemickou energii. V preindustriálním věku obvykle rostoucí složitost společnosti znamenala, že většina její populace musela pracovat tvrději.

Růst složitosti je strategií, kterou společnosti uplatňují při řešení svých problémů a tlaků, které na ně doléhají. Zpočátku jsou výhody investic do složitosti značné: staví se a buduje infrastruktura, rozvíjí se státní aparát, dochází ke skladování a distribuci zdrojů a potravin, roste vnitřní bezpečnost a celkový vnitřní řád společnosti, kultura vzkvétá. Časem ovšem dochází k tomu, že pokračující investice do složitosti vedou k poklesu mezních výnosů (či mezního produktu). To jinými slovy znamená, že výnosy z investic sice stále rostou, ale tempo tohoto růstu začíná klesat. V následujícím grafu je počátek této fáze vyznačen bodem B1 – C1.

Společnost, která zažívá pokles mezních výnosů, má však i přesto tendenci stále víc investovat do rozvoje své složitosti. Často za cenu odčerpání rezerv a nahromaděných přebytků. Nebo za cenu zadlužení, pokud to podmínky dovolují. To časem vede k tomu, že není dost prostředků na údržbu infrastruktury: silnice a mosty chřadnou, závlahové systémy jsou zanedbány. V některých sektorech hospodářství se mohou vynořit nové poruchy a havárie, které jsou důsledkem poklesu mezních výnosů. Daně rostou, ale na lokální úrovni z nich lidé mají stále menší užitek. Složitost přestává být atraktivní a roste nespokojenost obyvatelstva. Společnost začíná být náchylná ke kolapsu. „A tak společnosti, které čelí poklesu mezních výnosů investic do složitosti, čeká spirálovitý pád směrem dolů, pád, který způsobují problémy, jež se zdají být nepřekonatelné.“

Krize se ještě prohlubuje v okamžiku, kdy dojde k poklesu celkových výnosů. V tomto momentu, vyznačeném v grafu body B2 – C2, výnosy z investic do složitosti přestávají zcela růst a začínají klesat. Zdanění je natolik velké, že to vede k poklesu celkové produktivity hospodářství. Společnost se stává extrémně náchylnou ke kolapsu. Jakýkoli větší vnější tlak či vnitřní nepokoj se jí snadno může stát osudným.

Důležitou otázkou je, kde se na tomto grafu nachází dnešní průmyslová společnost. Tainter naznačuje, že četné oblasti soudobé společnosti, jako jsou věda a výzkum, zemědělství, zdravotnictví, produkce minerálů a energií, čelí poklesu mezních výnosů, tedy první kritické fázi rozvoje složitosti. Jak je ale možné, že „spirálovitý pád směrem dolů“ se zatím daří odvracet?

Důvod netřeba dlouho hledat; skrývá se v geologických hlubinách země. Rostoucí spotřeba fosilních paliv dnes představuje jediný zaručený a globálně využitelný způsob, jak čelit poklesu mezní produktivity. Dřívější složité společnosti se v této fázi často uchylovaly k expanzi, která jim na nějakou dobu zajistila potřebnou energetickou injekci (potraviny a suroviny vybrané na dobytém území). Ve světě hojných zásob fosilních paliv je takový postup zbytečný a historická zkušenost ukazuje, že ani není příliš úspěšný.

Ropné krize v sedmdesátých letech však přinesly prozření. Jasně ukázaly zranitelnost této globální strategie zvyšování spotřeby fosilních paliv, s níž společnosti průmyslového světa čelí poklesu mezní produktivity. Průmyslový systém se tehdy zachvěl v základech a zareagoval způsobem, který Tainter označuje jako „vyhledávací chování“.

Vyhledávací chování se dostavuje tehdy, když se společnosti z nějakého důvodu (slabá armáda neschopná další expanze, nedostatek energetických zdrojů) nedaří odvracet pokles mezní produktivity. „Systém jako celek začne vykazovat „vyhledávácí“ chování: přemýšlí, na co by se mohl proměnit, a hledá v tomto směru vhodné alternativy. Toto hledání může způsobit, že jednotlivé segmenty společnosti přijmou rozmanité nové ideologie a životní styly, z nichž mnohé jsou deriváty (odvozeniny, pozn. MK) zahraničních ideologií či životních stylů (jako například šíření nových náboženství v císařském Římě).“

A tím jsme se dostali zpátky k permakultuře. Hezky zapadá do tohoto popisu. Můžeme ji chápat jako kreativní reakci na vnitřní otřesy a záchvěvy průmyslového systému. Permakultura se podílí na vyhledávacím chování, které nastartovaly palivové krize sedmdesátých let a které je podporováno stále častějšími fluktuacemi a výkyvy cen ropy. V tomto chvějivém kontextu permakultura předjímá budoucí střet s mezemi růstu (především růstu spotřeby fosilních paliv), jenž patrně odstartuje pokles mezní produktivity a dlouhé snižování životní úrovně většiny populace, pokud ne rovnou globální kolaps. Jak to permakultura dělá?

Dělá to koncepčně, pragmaticky a na lokální úrovni. Dělá to tak, že hledá, zkoumá, testuje, navrhuje a zavádí do praxe nízkonákladová řešení. Zvyšuje lokální soběstačnost tím, že vytváří co nejvhodnější podmínky pro samozásobitelské intenzivní zahradničení. Používá systémové myšlení. Nebojí se experimentovat, tápe, dělá chyby, učí se. Vrací se ke vzorům a modelům přírodních ekosystémů a preindustriálních společností. Hledá v nich inspiraci, vylepšuje je a aplikuje takovým způsobem, aby poskytovaly maximální užitek s minimem vynaložené práce. „Tradiční zemědělství bylo náročné na práci, průmyslové zemědělství na energii a permakulturní systémy jsou náročné na informace a design.“

Permakulturní designér si při své práci obvykle vystačí s přirozenou zkušeností, schopností pozorovat a zpracovávat informace, s tužkou, papírem a kouskem půdy v krajině. Při realizaci navrženého projektu samozřejmě potřebuje organický materiál, osivo, sazenice a další věci. Nakonec se většinou neobejde ani bez fosilních paliv, což ho však nemusí nikterak trápit. Naopak může být rád, že dokáže využít současný ropný nadbytek k vytvoření podmínek pro lepší zvládnutí budoucího nedostatku. A to se počítá.

Celkově mi přijde, že je u nás energetický aspekt permakultury dost opomíjen, a to především pokud jde o postfosilní potenciál permakulturního designu. Do popředí se dostává spíš emocionální rovina harmonie s přírodou a návratu do ztracené rajské zahrady. Nic proti tomu. Esencí permakulturního designu jsou ale permakulturní principy. Ty vycházejí z termodynamických zákonů, ze systémového myšlení a z odkazu amerického ekologa Howarda T. Oduma. Stojí za nimi uvědomění, že v situaci nedostatku fosilních zdrojů bude náš svět fungovat jiným způsobem, než jsme byli zvyklí. Právě aplikací těchto principů, které naši předkové neznali a které industrializované zemědělství znát nepotřebuje, může permakultura usnadnit sestup k méně koncentrovaným zdrojům energie a může pomoci vystát pokles životní úrovně, který je s tímto sestupem spojen.

Závěrem nechme ještě jednou promluvit Taintera: „Složité společnosti jsou historicky náchylné ke kolapsu a tento fakt mnohé znepokojuje. Ačkoli kolaps je příkladem ekonomické adaptace, může být zničující tam, kde značná část obyvatelstva nemá příležitost nebo není schopna produkovat primární potravinové zdroje. Mnoho soudobých společností, zejména pak společnosti vysoce industrializované, spadá do této kategorie. Kolaps takovýchto společností by s sebou téměř jistě nesl ohromný rozvrat a nesmírně veliké ztráty na životech, nemluvě o výrazném snížení životní úrovně těch, kteří by ho přežili.“

Čím hlubší bude znepokojení průmyslového světa, tím intenzivněji bude společnost přemýšlet, na co by se mohla proměnit a tím více pozornosti bude věnováno alternativám k současnému stavu. Pro permakulturu je taková atmosféra velikou příležitostí a svým způsobem i výzvou.

Zdroje:

Joseph A. Tainter: Kolapsy složitých společností. Dokořán – Praha 2009.

David Holmgren: Permakultura. Principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti. PermaLot 2006. (Kniha je věnována památce H. T. Oduma.)

http://en.wikipedia.org/wiki/Permaculture

http://www.energybulletin.net/node/832

http://dieoff.org/page134.htm

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>