Jak vytvořit udržitelný svět?

Otázka, která je obsažena již v samotném pojmu permakultura a která by měla tiše trápit každého permakulturistu, zní: Jak vytvořit udržitelný svět? Jak přetvořit neudržitelnou industriální kulturu v permakulturu?

Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat: Přece designem. Tím, že re-designujeme naše pozemky, krajinu, příbytky, domácnosti, odpadní systémy, města, infrastrukturu, instituce, celý náš životní styl podle principů permakultury. Jenže od zrodu permakultury uběhlo již přes třicet let a žádná permakulturní revoluce se nekonala.

Představa, že absolvujeme kurz permakulturního designu, navrhneme si pozemek a budeme žít automaticky udržitelně, nefunguje. Permakulturisté dál jezdí auty a létají letadly, nakupují v supermarketech, používají bagry, traktory a motorové pily. Udržitelnost některých permakulturních zahrad a pozemků je závislá na grantech, z nichž jsou placeni ti, kteří se o ně starají. Zkrátka a dobře, permakulturisté zůstali napojeni na neudržitelný průmyslový systém, z něhož čerpají peníze, energii i živiny, protože si nedokázali vytvořit nic lepšího.

Takže bychom se měli ptát: Není to jen takové hraní si na permakulturu? K čemu nám vlastně jsou permakulturní zahrady a jedlé lesy, když stejně pro většinu potravin musíme do supermarketu? K čemu je všechno to úsilí, všechny ty kurzy a designy, když za vznesenou otázkou po udržitelném světě zůstává jen trapné ticho a popelnice plná odpadků?

Je to trošku schizofrenní situace: Víme, že průmyslová společnost není udržitelná, že ničí naše přírodní bohatství, že promrhává fosilní paliva, degraduje ekosystémy a podřezává si větev sama pod sebou, ale přesto se bez ní nedokážeme obejít.

Jak potom ale chceme přetvořit neudržitelnou industriální kulturu v permakulturu? Je to vůbec možné?

Jistě, je to možné, ale asi jinak než si myslíme. Ono se to vlastně v jistém smyslu již děje. Vývoj technické civilizace pravděpodobně směřuje ke vzniku udržitelné společnosti tím, jak vyčerpáváme limitované zásoby fosilních paliv. S touto provokativní tezí přišel americký blogger, spisovatel a organický zahradník John Michael Greer.

Jaký je důvod, o nějž Greer opírá tuto tezi? Klíčový argument je ekologický a vychází z pojmu sukcese, s nímž mimochodem pracuje i permakulturní design. Víme, že ekosystém se vyvíjí určitým směrem od málo udržitelných stádií k více udržitelným a že s tímto procesem můžeme v permakultuře různě pracovat. Protože jsme ale také součástí biosféry a ekosystémů, sami tomuto vývoji podléháme stejně jako kterýkoli jiný organismus. A protože patříme k druhům označovaným v ekologii jako tzv. generalisté, naše životní strategie není vázaná na jeden typ vývojového stádia ekosystému (jako je tomu často u rostlin), ale je variabilní, můžeme ji různě přizpůsobovat a měnit podle aktuálních ekologických podmínek, podle dostupnosti zdrojů.

Greer proto tvrdí, že model sukcese platí i pro lidskou společnost, že sociální vývoj sleduje stejný vzorec jako sukcese ekosystému – společnosti se obvykle vyvíjejí od málo udržitelných stádií ke stádiím dlouhodobě udržitelným. Ve své knize The Ecotechnic future tuto myšlenku rozpracoval a rozvinul do ekologické vize budoucího vývoje průmyslové společnosti. Tato vize nám může být v mnohém užitečná při snahách o dosažení udržitelnosti.

Sukcese ekosystému

Menší rekapitulace pojmu sukcese. Jedná se o ekologický termín označující vývoj ekosystému v čase a změny ve složení jeho společenstev. Ponecháme-li ležet ladem zorané pole, volný prostor obsadí nejprve rychle rostoucí invazivní plevele. Ty svou aktivitou vytvoří podmínky pro vytrvalé byliny, které nakonec vystíní své předchůdce. Po několika letech se začnou objevovat první keře a pionýrské dřeviny, které postupně vytvoří mladý les, v jehož stínu se plevelům ani vytrvalým bylinám již nebude dařit. Začnou zde ale rašit jiné druhy stromů, které časem nahradí pionýrské dřeviny. Pokud nedojde k žádnému narušení, ekosystém se časem vyvine do vyzrálého lesa, který je typický pro dané klimatické pásmo. Celý tento proces má asi dvanáct fází a končí ustáleným a relativně stabilním stádiem označovaným jako klimax. Ne vždy stojí na konci sukcesní řady les. Může to být třeba společenstvo prérijních travin. Záleží na klimatických podmínkách a geologickém podloží.

Sled druhů v průběhu sukcese je v našich klimatických podmínkách následující: jednoleté byliny —› vytrvalé byliny —› keře —› raně sukcesní druhy stromů —› pozdně sukcesní druhy stromů. Pro lepší názornost a orientaci si můžeme celý sukcesní vývoj rozdělit do dvou fází na počáteční málo udržitelná stádia a pozdější dlouhodobě udržitelná stádia. Pro každou fázi jsou charakteristické určité druhy s typickou životní strategií, která je dána tím, jak tyto organismy získávají energii a živiny z okolního prostředí.

Prvotním sukcesním stádiím dominují druhy označované jako R-stratégové. Vyznačují se tím, že maximalizují svou kontrolu nad zdroji, mají vysokou produkci biomasy (rychle rostou) a jejich využívání zdrojů je neefektivní. Klasickým příkladem R-stratégů jsou plevele: Rychle rostou, rychle se množí a šíří, ale časem vymizí, protože je buď zadusí pomaleji rostoucí traviny anebo se vyčerpá hojný zdroj, který umožnil jejich růst. Druhy v těchto fázích ekologického vývoje se často dostávají do přestřelu (overshoot), kdy se přemnoží natolik, že překročí nosnou kapacitu svého životního prostředí. V takových případech dochází dříve či později ke kolapsu a k redukci zpátky na dlouhodobě únosnou úroveň.

Pozdějším sukcesním stádiím dominují tzv. K-stratégové. Pro ty je typická omezená produkce biomasy (meze růstu), limitovaná expanze a vysoká efektivita využití zdrojů. Příkladem mohou být pomalu rostoucí duby a jiné stromy tvořící vyzrálý les mírného pásma. K-stratégové se sami do přestřelu nikdy nedostanou. Jejich životní strategie je založená na stabilitě.

Generalistické druhy – jako třeba hraboš – mohou využívat obě tyto strategie podle aktuálních podmínek. Pokud je přísun zdrojů (potravy) stabilní, chovají se jako K-stratégové. Čím více je přísun zdrojů nestabilní, tím více se chovají jako R-stratégové. My lidé, jak již bylo řečeno, patříme mezi generalisty a naše ekologie se obvykle vyvíjí od nestabilních málo udržitelných stádií ke stádiím stabilnějším a udržitelnějším.

Sukcese lidské společnosti

Jeden příklad z historie našeho druhu.

Vznik a vývoj zemědělství sledoval tento sukcesní vzorec. Ekologie (neboli způsob získávání živin a energie z okolního prostředí) agrární společnosti začala postupně vznikem prvotních plýtvavých a málo stabilních forem zemědělství, které se rychle rozšířily na těch místech na zemi, kde se starší, relativně stabilní a udržitelné společnosti lovců a sběračů dostaly do krize vyvolané dramatickou klimatickou změnou. Tyto prvotní formy zemědělství však nebyly příliš udržitelné a často selhávaly, neboť rychle vyčerpávaly půdu a degradovaly ekosystémy. To byl také důvod, proč je začaly nahrazovat udržitelnější a stabilnější formy zemědělské produkce. Celý tento proces přechodu od neudržitelných stádií ke stádiím udržitelným neproběhl najednou, ale vyvíjel se po staletí, během nichž byly objeveny techniky kompostování, hnojení, střídání plodin apod.

Ekologie současné technické společnosti sleduje podobnou trajektorii od radikálně neudržitelného stádia průmyslového hospodářství (dnes) k udržitelnějším formám. Naše průmyslová společnost stojí na počátku sukcesního vývoje: Vyzdvihuje ekonomický růst, maximalizuje produkci zboží a služeb a to jen díky neudržitelnému a neefektivnímu vyčerpávání zdrojů – především fosilních paliv. Podobně jako prvotní formy zemědělství čekají i naši průmyslovou éru četná selhání a nárazy na meze růstu. Nelze vyloučit ani náhlý kolaps naší civilizace. Z hlediska sukcese je ale pravděpodobnější, že změna proběhne postupně a nenápadně, že kolem nás budou pozvolna vyrůstat výhonky udržitelnějších forem ekonomiky, na jejichž základě by časem mohla vzniknout udržitelná, tzv. eko-technická společnost. Ta bude čerpat svou energii z obnovitelných zdrojů a bude maximalizovat efektivitu využívání energie i surovin, ačkoli to bude znamenat omezenější přístup ke službám a ke zboží. Z hlediska daleké budoucnosti se současná průmyslová éra bude možná dost dobře jevit jako primitivní a extrémně plýtvavá forma technické společnosti.

Jednotlivé fáze sukcesního vývoje k udržitelnosti

Pokud chceme respektovat princip sukcese, potom bychom si měli uvědomit, že veškeré snahy o rychlý (revoluční) přechod ze současné fáze průmyslové společnosti do fáze udržitelné společnosti jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Stavu udržitelnosti nelze dosáhnout jedním rychlým skokem. Je to spíš postupný evoluční vývoj s několika mezistupni, cesta, kterou musíme ujít a to nikoli jen my sami, ale také naše děti, naši vnuci a jejich potomci. Formování udržitelného světa je úkol pro mnoho generací, jenž bude trvat několik staletí. Celý proces má čtyři fáze:

Průmyslová společnost —› nedostatkový průmysl —› sběrná společnost —› ekotechnická (udržitelná) společnost.

Průmyslová společnost se vyznačuje rostoucí spotřebou fosilních paliv. Je to budovatelská éra, kdy se rozrůstá hmotné bohatství společnosti. Nedostatkový průmysl se naopak musí vyrovnat s dlouhodobým poklesem dostupnosti fosilních paliv a tím i jiných zdrojů. Sběrná společnost se musí obejít již zcela bez ropy, uhlí a zemního plynu. Začíná ale recyklovat pozůstatky průmyslové činnosti, které jsou pro ni hlavním zdrojem. Ekotechnická společnost nemá ani fosilní paliva ani žádné pozůstatky průmyslu ke zrecyklování. Funguje zcela na bázi obnovitelných zdrojů.

Podstatné je, že podmínky umožňující vznik udržitelné společnosti (ecotechnic society) zatím nenastaly. Dosud jsme spotřebovali přibližně polovinu světových zásob ropy a o něco méně než polovinu zásob uhlí a zemního plynu. Tato paliva budou dostupná ve snižujícím se množství ještě dlouhou dobu. K udržení současné průmyslové společnosti ale stačit nebudou.

Nedostatkový průmysl

V současné době se dle Greera nacházíme v počátcích přechodu k nedostatkovému průmyslu.

Ropa, uhlí a zemní plyn, které tvoří více než osmdesát procent globální spotřeby energie, nepatří mezi obnovitelné zdroje. Ropa nám pravděpodobně brzy začne docházet. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) jsme za ropným zlomem (vrcholem těžby ropy). Důsledky cítíme již dnes: Rostoucí ceny energií a potravin stále více zatěžují rozpočty domácností. Konzumní životní styl průmyslového světa založený na spotřebě velkého množství levné a snadno dostupné energie fosilních paliv není udržitelný.

Pojem udržitelnost zde najednou dostává docela konkrétní a hmatatelný rozměr, který mu tak často chybí. Stává se nástrojem naší adaptace na energetickou krizi. Jaký životní styl bude udržitelný v okamžiku, kdy za energii a jídlo dáme více než třetinu svých příjmů? Jak se změní naše chápání udržitelnosti, když za tyto nezbytnosti dáme polovinu výplaty? A jak, když za ně dáme dvě třetiny nebo snad všechno, co vyděláme?

V této fázi vývoje definitivně končí éra levné a snadno dostupné energie a tím také éra levné dopravy. Znamená to mimo jiné konec globalizace. Přepravování většiny zboží na velké vzdálenosti již nebude dávat žádný ekonomický smysl. Cena za dopravu bude tvořit podstatnou část ceny zboží. Tlak bude spíš na co nejkratší vzdálenost mezi místy, kde se surovina získává, kde se zpracovává a kde se nabízí spotřebiteli výsledný produkt.

Důsledky pro společnost nemusejí být nutně katastrofické. Existují celá průmyslová odvětví, která spotřebovávají velké množství fosilních paliv, ale naše společnost se bez nich obejde, aniž by to pro ni mělo drastické následky. Turistický průmysl představuje velké rezervy v šetření energií. K životu ho nepotřebujeme. Většina států během Druhé světové války se bez něj obešla. Podobné rezervy představuje osobní doprava.

Nedostatkový průmysl bude produkovat více bohatství a bude silnější než jakákoli jiná potenciálně udržitelná společnost. Z historie víme, že společnosti, které využívaly fosilní paliva převálcovaly ty, které k nim neměly přístup a není důvod si myslet, že do budoucna by tomu mělo být jinak. Nicméně ani tato forma hospodářství nebude udržitelná dlouhodobě. Jakmile produkce zdrojů v jednotlivých zemích klesne na tak nízkou úroveň, že už to nebude stačit k udržení průmyslového systému, začnou zde postupně prosperovat ekonomiky sběrných společností.

Sběrná společnost

Průmyslová společnost po sobě zanechá velké množství technických artefaktů, které bude možné ještě dlouhou udržovat ve funkčním stavu, i když je už nebudeme schopni vyrobit. Podobně jako se po rozpadu Římské říše ve středověku ještě dlouhou využívaly a udržovaly římské vodovody, i když lidé již nebyli schopni si je sami vybudovat, budoucí společnosti budou ještě dlouho využívat třeba vodní elektrárny nebo počítače v situaci, kdy se tyto již nebudou vyrábět.

Po naší éře dále zůstanou různé materiální struktury, které se ve sběrné ekonomice začnou hojně recyklovat. Zde hraje důležitou roli koncept vložené energie. K výrobě jakékoli věci, budovy nebo jiné hmotné struktury se spotřebuje určité množství energie. Celková suma této vynaložené energie představuje tzv. vloženou energii. Šálek na čaj v sobě jímá energii, kterou spotřebovala těžba a zpracování jílu, výroba glazury, rozpálení pece, přeprava surovin do továrny a konečného výrobku k zákazníkovi. Bez této vložené energie by šálek na čaj nikdy nemohl vzniknout a doputovat do vaší domácnosti.

Zatímco v současné éře levné a hojné energie nehraje energie “uložená” ve věcech příliš významnou roli, pro sběrnou společnost bude mít nesmírnou cenu. Různé pozůstatky po průmyslové éře jako jsou chátrající budovy, rezavějící industriální komplexy, vraky aut, skládky odpadu – zde všude se bude těžit železo, umělá hmota, sklo a jiné cenné suroviny, které by se jinak musely získávat mnohem pracnější a energeticky náročnější cestou, pokud by vůbec byly vyrobitelné a dostupné. Zahrádkáři, kutilové a permakulturisti to dobře znají: Popelnice, nákupní vozíky, ojeté pneumatiky, stará okna a vany, opotřebovaný nábytek – to všechno lze na něco použít.

V Ostravě jsou rozsáhlé opuštěné průmyslové areály, v nichž čekají tuny železa a oceli na své další využití budoucí společností. Již dnes některé gangy podnikají výpravy do těchto míst a odnášejí odtud kusy železa, aby je zpeněžily ve sběrnách. To, co je dnes nezákonné podnikání, bude jednou patřit k základním odvětvím ekonomiky.

Ekotechnická (udržitelná) společnost

Teprve až bude většina průmyslových struktur a artefaktů vyčerpána a zrecyklována, teprve tehdy vzniknou podmínky pro rozvoj udržitelné společnosti. Greer k tomu poznamenává:

„Žádný živý člověk na zemi dnes netuší, jak bude ve skutečnosti vypadat udržitelná technická společnost, nemluvě o tom, jak takovou společnost vytvořit. Zatím jediná forma technické společnosti, jakou kdy lidé vyzkoušeli, je industrialismus posledních tří staletí. Bezmála všechno, co tento systém udržovalo funkční, bude nenávratně pryč, jakmile skončí věk hojné energie. Éra smrštění, která je před námi, představuje mezi jinými také příležitost pro sociální evoluci, během níž budou různé společnosti zkoušet mnoho rozličných forem technické, ekonomické a sociální organizace, přičemž některé z nich se ukážou být úspěšnější než jiné.“


Čtyři Greerovy fáze vývoje průmyslové společnosti jsou ideální typy. Představují jakousi mentální pomůckou pro lepší orientaci v budoucnosti. Jejich konkrétní podoba, jakou budou nabývat v průběhu nadcházejících let, bude mnohem pestřejší, mnohem méně jasná a komplexnější. Různé oblasti a různé země světa se budou podle dostupnosti zdrojů a množství recyklovatelných průmyslových struktur, které mají k dispozici, nacházet na různých stupních tohoto vývoje.

Například světu za padesát let budou nejspíš vládnout nové mocnosti, které úspěšně zvládnou přechod na nedostatkový průmysl. Možná to bude Čína, možná Rusko, možná jiné země. Ve stejné době se ale bude rozvíjet i ekonomika sběrných společností v těch státech, které již nebudou mít přístup k fosilním palivům. Je poměrně veliká šance, že k těmto státům bude patřit i naše země s nepříliš hojnými zásobami vlastního uhlí a navíc závislá na ruské ropě a plynu.

Uvnitř jedné země může navíc dojít k tomu, že zatímco privilegované vrstvy elit budou řešit přechod do podmínek nedostatkového průmyslu, střední vrstvy velmi rychle zchudnout a propadnout se rovnou na úroveň sběrné ekonomiky. (Ostatně nejchudší vrstvy – dlouhodobě nezaměstnaní, bezdomovci apod. – již dávno recyklují. Kamarád mi vyprávěl o popelářovi, který přebírá hákem každou vyklopenou popelnici a třídí z ní do brašny hliník, měď a železo. Sběrem se dá prý vydělat měsíčně až deset tisíc.) Proto může mít pro některé lidi smysl začít si již dnes osvojovat dovednosti a znalosti vhodné pro tento typ sociálně-ekologického uspořádání.

Design jako předjímání sukcese

Přijmout Greerovu představu sukcesního vývoje naší společnosti znamená přiznat, že design udržitelného světa nemáme plně pod kontrolou, že jsou zde ještě jiné síly a procesy, které jsou mocnější než naše designy zahrádek. Tyto procesy můžeme buď ignorovat a vystavovat se tak nebezpečí, že nás smetou, anebo se jim můžeme otevřít, přizpůsobit jim svůj design a snažit se na ně adaptovat.´

Má to ale jeden háček. Celý tento sukcesní pohyb směrem k udržitelnosti pro nás subjektivně není zrovna nic příjemného. Důležitou roli zde sehrává fenomén známý jako kreativní destrukce: Aby něco nového vzniklo, musí něco starého nejprve zaniknout. Vznikání udržitelného světa tak budou provázet četné ekonomické, politické, sociální, zemědělské a jiné krize, pod nimiž se bude vinout hlubší krize energetická. Částečně se to děje již dnes.

Ekonomická a energetická krize vyřadí dříve či později všechny neudržitelné designy a životní styly ze hry. Je proto výhodné být malinko napřed před aktuálním vývojem a designem jakoby předjímat sukcesní vývoj.

S ohledem na Greerovu vizi vývoje průmyslové společnosti, můžeme vlastně designovat třemi různými styly: Pro blízkou budoucnost (nedostatkový průmysl, energetická krize), pro vzdálenější budoucnost (sběrná společnost, princip recyklace) a pro velmi vzdálenou budoucnost (udržitelná ekotechnická společnost, čistě biologické zdroje). Čím vzdálenější budoucnost budeme navrhovat, tím udržitelnější design bude, ale tím více bude odtržený od současného světa a tím hůře se v něm asi bude žít. Nicméně v některých případech může být výhodné designovat již dnes stylem vhodným pro sběrnou či dokonce ekotechnickou udržitelnou společnost.

Design pro éru nedostatkového průmyslu

Design pro blízkou budoucnost nedostatkového průmyslu můžeme brát jako jakousi pojistku před riziky, které tato éra přinese. Měl by vytvořit takové struktury a organizační vzorce, které zvýší odolnost klienta, domácnosti, rodiny či komunity proti energetické a ekonomické krizi.

Permakulturní design pro blízkou budoucnost by měl vzít v potaz následující body:

  • Reálné ceny energií a potravin dlouhodobě porostou.
  • Příjmy domácnosti budou spíš klesat.
  • Peníze můžou rychle ztratit svou hodnotu (hyperinflace) nebo se může snížit jejich dostupnost (deflace).
  • Může docházet k výpadkům v zásobování plynem, ropou či uhlím.

Tyto faktory budou zcela zásadně ovlivňovat každodenní život budoucí společnosti a některé z nich nás ovlivňují již dnes. Bude třeba jim přizpůsobit životní styl a provoz domácností. Očekávat lze následující změny:

  • V oblasti bydlení bude docházet spíše než k výstavbě nových ekodomů k adaptaci existujících domů a bytů. V důsledku realitní a úvěrové bubliny máme dnes více domů, než kolik jich potřebujeme a možná i více než kolik jich budeme schopni udržovat. Adaptace může zahrnovat: Izolaci domu (náklady na topení výrazně vzrostou), vytvoření prostorů pro zpracování a uskladnění potravin, vybudování střešní zahrádky nebo jedlého balkonu, výstavbu alternativního systému vytápění v případě, že domácnost topí plynem (bude docházet k výpadkům v zásobování ropou a plynem – dřevo bude jistější zdroj).
  • Drahá energie enormně zvýší náklady na dopravu. Mnoho zboží a služeb bude proto ekonomicky výhodnější zajišťovat lokálně přímo v místě jejich spotřeby. Lze očekávat rozvoj a oživení domácí ekonomiky: vaření, zavařování, nakládání, kvašení, pálení, skladování potravin. Bude například mnohem levnější uvařit si marmeládu z vlastních malin doma než ji kupovat v obchodě.
  • Jedno z velkých rizik globální průmyslové společnosti je přílišná specializace. Většina zboží se vyrábí ve vzdálených zemích za využití složitých technologických postupů. Ztratili jsme schopnost vyrábět si ho lokálně jednodušším způsobem a z vlastních zdrojů. V případě zhroucení globální ekonomiky můžeme snadno ztratit přístup k těm nejzákladnějším věcem jako je nádobí, oblečení, obuv. Může být proto užitečné učit se starým řemeslům.
  • Drahá energie bude tlačit nahoru ceny potravin. To přispěje k obnově zájmu o zahradničení, lidé se budou vracet k zahrádkám, neboť to bude ekonomicky výhodné. Design permakulturní zahrady by se tak neměl zaměřovat jen na snižování pracnosti a maximální bezúdržbovost, ale také na produkci kvalitních a skladovatelných plodin, což mnohdy znamená dost práce a jiných vstupů navíc. Vedle trvalkových záhonů by měl určitě zahrnovat klasické záhony nebo miniaturní políčka jednoletých plodin. Design by měl počítat s využitím lokálně dostupných hnojiv jako slepičí trus, moč, dřevěný popel. Velikou výhodou bude zapomenutá dovednost semenaření – kdo ji ovládne, ušetří peníze za nákup semen.

Závěr

Jak tedy vytvořit udržitelný svět?

Vývoj technické civilizace pravděpodobně směřuje ke vzniku udržitelné společnosti tím, jak vyčerpáváme limitované zásoby fosilních paliv...

Na nás je vlastně už jen minimum práce. Stačí, když se tomuto vývoji přizpůsobíme.

Příspěvek byl přednesen v sobotu 6. srpna 2011 na Toulcově dvoře v Praze na Setkání přátel permakultury a to pod názvem: Ekologická vize budoucího vývoje průmyslové společnosti aneb jak vytvořit udržitelný svět?

Prameny k dalšímu studiu:

John Michael Greer: The Ecotechnic Future.

Zde si můžete přečíst úryvek z výše uvedené knihy, který jsem přeložil pro EnergyBulletin.cz.

Zde recenze na jinou důležitou Greerovu knihu týkající se úpadku a pádu průmyslové spolenčosti.

24 Responses to Jak vytvořit udržitelný svět?

  1. drobná litanie says:

    Ahoj Marku, dobrý článek.
    V první části jsi elegantně shrnul to, co jsem se snažila vyjádřit krkolomně v diplomce. Dnes, když nad tím tak přemýšlím vůbec nevím, jestli věřím v udržitelný svět. Na jednu stranu ano, na druhou stranu postrádám něco, bez čeho i skvěle vyvinutý design nepomůže. Tím něčím myslím morálku nebo duševní úroveň lidstva.
    Uvedu modelovou situaci: Budeš mít navržený pozemek, který bude prokazovat vyšší stádium sukcese a bude z větší části zabezpečovat potravinovou soběstačnost, řekněme, že se ti podaří vytvořit ukázkový permakulturní desin soběstačný i z energetického hlediska. Jakmile ale začne být evidentní nedostatek zdrojů a paliv a začne se hroutit ekonomika a systém, jako první reakce budou nepokoje, chaos, panika a rabování. V takové kritické situaci lidi nejsou schopni spojit své síly a táhnout za jeden provaz, ale spíš začnou hledět na svoje bezpečí a potřeby rodiny. Možná se pletu a doufám v to. V tomto ohledu možná komunity budou hrát svou roli, pokud se jejich role posílí. V moderní společnosti komunity vnímám (svým filtrem) spíš jako pseudokomunity, ale možná je to jen fáze vývoje. Chci tím celým říct, QNX na konvergenci v Domašově 2010 zmiňoval v rámci přežití i otázku bezpečnosti (zbraně? – ano) právě z toho důvodu jako jsem uvedla výše a nemůžu si pomoct, ale souhlasím s ním. Když budeš mít stabilizovaný systém a někdo bude hladovět, bez přístřeší a v záchvatu sebezáchovy, nebude ctít vlastnická práva, a prostě se bude snažit zaujmout tvé/něčí místo. Možná to vnímám moc černě a jednostraně, ale je to scénář, který mi taky dává smysl, vzhledem k tomu, jak se lidstvo stará o lidstvo.
    A když se na to podívám z makrohlediska, jak si můžeme být jisti, že o zdroje se nepovedou války? Co když poslední zdroje a nové technologie budou těmi nedosažitelnými nahoře investovány do toho, aby se dostaly ke zbývajícím zdrojům (Amerika – ropa). Jde těm na hoře o lidi, o přírodu? Kdy se to změní? Samozřejmě nezodpověditelné otázky.
    Librová hovoří o současném trendu užívání zdrojů a konzumu jako o “ofenzivní adaptaci”, kdy člověk přizpůsobuje své okolí svým potřebám poměrně drasticky. Permakulturu vnímám jako “defenzivní adaptaci”, protože může zaručit alespoň nějaké šance, pokud systém selže. A jestliže selže jakože dříve nebo později ano, trosky systému se nebudou starat o lidi. V tomto ohledu vidím v permakultuře východisko, není však samospásná. A ta hra kolem toho je taky celkem zbytečná, ale každý se musíme nějak živit, tak co no.
    Ale dost mých litanií, ať je to jak je to, je to tak a musíme s tím pracovat a dělat co se dá. Spojit síly v ideálním případě. A v ještě ideálnějším případě trochu méně matérie a více duchovního = mravního rozměru. To je totiž jmenovatel udržitelnosti. Dle mého názoru.
    aGPe

    • Marek Kvapil says:

      Ahoj Gábino,
      díky za reakci. Ten katastrofický scénář, který nastinuješ, je určitě jednou z možných variant vývoje. Nikdo ho asi nedokáže vyloučit. Nicméně scénářů je celá řada. Osobně si myslím, že to nebude až tak zlé, protože průmyslová společnost má přes veškerou svou zranitelnost také různé obranné mechanismy a velké rezervy v šetření energií. Selhávání průmyslového systému vidím jako dlouhodobou záležitost (padesát a více let). Války očekávám spíše v místech s významnými nalezišti fosilních zdrojů – čili v Evropě moc ne.

      V krizi se nemusí projevit jen ty hroší stránky lidství, ale i ty lepší. Krize může v lidech vyvolat pocit hlubší sounáležitosti – viz Kuba po rozpadu Sovětského Svazu anebo Velká Británie za války. Krizi lze také uchopit permakulturně – jako příležitost pro vytvoření nějaké skutečné hodnoty, která bude přinášet užitek a umožní lidem uchovat si alespoň nějakou kvalitu života. Zbraň nevlastním, ani si nehodlám žádnou opatřovat:-)

      • drobná litanie says:

        Marku máš pravdu, že je to extrémní. Já mám jenom luk a u toho taky zůstanu:)
        Sice tomu tak vždy bylo, ale v dnešní době je patrnější, že nůžky se rozevírají – na jedné straně miliardáři pak hynoucí střední třída a pak chudáci a těch bude přibývat. Z toho vycházejí odkazy na hladomory _ krajina to prostě neutáhne. Skutečně si myslím, že samozásobitelství je řešení, nevím však jestli trvalé, ale to už je o názoru z hlediska scénářů.
        V permakultuře je spousta ušlechtilých a udržitelných myšlenek a témat včetně postupů. Ale její prosazování musí projevovat ukotvení v reálných možnostech. To znamená deklaruje permakultura udržitelnost a soběstačnost? A jaké jsou výsledky, dosahuje udržitelnosti a soběstačnosti? Na jaké úrovni?Je pravda, že něktří permakulturníci (ale na prstech bych je spočítala) jsou soběstační ve významné míře, to ano. Každé úsilí má váhu. Ale ekonomická udržitelnost – pokulhává, a ať chceme nebo ne je to součástí života.
        Největší potenciál osobně spatřuju ve využití permakultury ve větších plošných měřítkách zejména v revitalizaci krajiny i pro budoucí generace. Ale kdo ví co bude.
        Vše vychází z hodnotových orientací člověka a jeho světonázoru. Mi přijde, že tahle civilizace to nezvládne, ale máš pravdu v tom, že je lepší něco dělat, než jen o tom diskutovat, v tomhle za tebou stojím. Snad se podaří něco kloudného v tomto směru udělat. Ale jinak taky jdu do vybavení a map a zásob a meditací:)
        A ještě ke komentáři níže. Adaptovat se na ekonomiku z pozice jednotlivce lze, je to jediná cesta jak začít, ale v podstatě je to běh na dlouho trať. Tyhle procesy, o kterých píšeš mus mít zaštítění a podporu z vrchu, jinak budou převálcovány. Permaklulutra se jeví jako na dotacích závislý systém, lze to vytknout a říct, že to není v souladu s kopírovatelností A NEBO toho lze využít a jít do dotací, dokud to systém umožňuje. Výzvy pro granty taky nebudou věčně, je potřeba podojit systém (když on dojí nás) – v tomto jsou geniální romové, kteří legitimně využívají mezery v systému, taky se od nich můžeme něčemu naučit…

        • Marek Kvapil says:

          Gábino,

          můj názor: Cílem permakultury je udržitelná kultura se vším všudy, tedy s udržitelným zemědělstvím, udržitelným sociálním uspořádáním i udržitelnou ekonomikou. To předpokládá, že taková kultura bude plně soběstačná a nezávislá na industriální kultuře. Jenže nic takového dnes ve vyspělém světě neexistuje. Představa, že tady a teď během života jedné generace vytvoříme podle principů permakultury udržitelnou kulturu, je dle mého zcela utopická. Možná je problém v tom, že permakulturisté nebrali dost vážně jeden z principů permakulturního designu, totiž princip sukcese. Pokud ho aplikujeme na sociální vývoj, mělo by být jasné, že udržitelná kultura nemůže vzniknout jedním rychlým skokem z průmyslové světa rovnou do permakulturního ráje, ale že to bude spíš evoluční vývoj, kdy se k udržitelnosti budeme postupně přibližovat. Dlouhodobě udržitelná kultura dnes prostě není možná, protože by byla v rozporu s ekologickou realitou (spotřebovali jsme dosud jen polovinu ropy a necelou polovinu zemního plynu a uhlí). Dlouhodobá udržitelnost jako cíl zůstává, cesta k ní ale bude asi delší než si Mollison a Holmgren představovali.

          Přidávám zde ještě úryvek z Greera:

          “Výsledek se pozoruhodně podobá sukcesi. V blízké a středně vzdálené budoucnosti, v níž se rozvine deindustrializovaný věk, budou ty společnosti, jež budou nejvíce prosperovat, zároveň nejméně schopné dlouhodobého přežití. Společnosti, které si v dohledné době osvojí nedostatkový průmysl, jenž je založen na efektivním využívání zbývajících fosilních paliv a na jejich nahrazování obnovitelnými zdroji energie a vyspělou technologií, na tom budou zřejmě lépe a to nejen než jakákoli současná ekonomika plýtvavého blahobytu, ale i lépe než udržitelnější kultury, které je časem nahradí. V mezidobí, které bude následovat, budou nejlépe prosperovat sběrné společnosti, jež propojí strategie udržitelné existence s ekonomikami založenými na efektivním využívání technologického dědictví industriálního věku a nahradí společnosti stále ještě využívající fosilní paliva. Tehdy na tom budou sběrné společnosti zároveň lépe než ekotechnické společnosti, které přijdou po nich. Teprve až uhlí a ropa budou jen vzácné kuriozity a zbývající dědictví industriálního věku nebude již hrát významnou ekonomickou roli, vystoupí na scénu ekotechnické společnosti.

          Je zcela zásadní mít tento proces v hlavě, když se připravujeme na konec industriálního věku. Poslední roky současné ekonomiky přebytku, dekády nedostatkového průmyslu, jenž bude stát na posledních důležitých zásobách fosilních paliv a jedno či dvě století sběrných společností ve středně vzdálené budoucnosti představují tři překážky, které musejí být překonány, abychom dospěli do ekotechnického věku. Namísto toho, abychom usilovali o náhlý skok do ekologicky vyvážené, plně udržitelné společnosti, měl by přechod zahrnovat vždy jen jednu překážku, měl by se přizpůsobovat aktuálním změnám a snažit se předvídat každé sukcesní stádium s dostatečným předstihem, aby se na něho dokázal připravit a zároveň by měl v menším měřítku vymýšlet existenční strategie a sociální sítě pro budoucnost.

          Tento přístup je raději než revoluční evoluční. To znamená, že se více spoléhá na přírůstkové změny a průběžné experimentování, než aby se snažil prosadit nekompromisní rozchod s minulostí a ideologický model, jenž by se nakonec mohl ukázat jako méně životaschopný než ten, jenž jím byl nahrazen. Takový přístup je nezbytný, neboť ekologie člověka, jež získá převahu za jakýchkoli environmentálních podmínek, závisí mnohem více na těchto podmínkách a na tom, jak spolupůsobí s dostupnými zdroji a technologiemi, než na tom, jak se rozhodujeme. Konstruktivní změny jsou možné bezmála v kterékoli situaci, ovšem jen v rámci limitů, které nám ukládá ekologická realita. Společnosti, které se pokusí tyto reality ignorovat budou ve snaze přežít a konkurovat jiným, méně zatíženým společnostem, těžce hendikepovány. “

        • Marek Kvapil says:

          K ekonomické udržitelnosti: Ano, to je dnes problém. Mnohé “permakulturně” řízené pozemky (zahrady, sady, polnosti apod.) jsou závislé na grantech anebo na přerozdělování veřejných peněz, z nichž jsou placeni lidé, kteří se o ně starají. To považuji za velký problém, protože takové pozemky požírají peníze, místo aby je lidem šetřily. (S Karlem Končkem jsem se nesetkal, ale prý zastával podobný názor.) Jakmile tyto peníze nebudou, jakmile se třeba prohloubí ekonomická krize anebo vyschnou evropské fondy, potom jsem zvědavý, jak se tyto pozemky budou udržovat dál. Očekávám, že mnohé z nich zpustnou a zarostou. Nebude jednoduché předesignovat je z něčeho, co požírá peníze a nic moc neprodukuje, v něco, co je natolik produktivní, že to přináší ekonomický užitek. To bude vyžadovat radikální změnu v jejich řízení.

          Přitom permakulturní zahrada může přinášet ekonomický užitek již dnes. Celoroční zásoba česneku a cibule, okurky, dýně a něco hub, špendlíky na marmeládu, ze švestek slivovici a z jablek kalvados, jehněčí a vepřové maso vyrostlé na louce – tohle když vyprodukuje permakulturní pozemek, tak to může domácnosti ušetřit a dokonce i vydělat nějaké peníze: slivovice se dá dobře prodat:-)

          Podle mě mají největší šanci na dlouhodobé přežití takové permakulturní pozemky, které jsou organicky napojeny na domácnost a přinášejí jí nějaký užitek.

  2. :) says:

    až přijde hladomor a on příjde, pak nikoho žádná zahrádka nezachrání protože lidí to vyrabují a sežerou všechno i s žížalami. a proč dnes permakultura nefunguje??? pač lidí i permakulturisti jsou pohodlní, nechtějí se vzdávat luxusu, kterým nás obklopila konzumní společnost a hlavně uplně každý moc žere, žere tolik, kolik by vůbec nemusel a to je ten problém… v obžérství.
    člověk se nejdříve musí změnit uvnitř a pak teprve může měnit svět. A nebude to revoluce globální, ale musí to být revoluce jednotlivce, který se nesnaží zachranovat svět, ale prozře a začne žít svobodně nezávislé na ničem a na nikom a jedině tak poskytne prostor a rezervy pro další lidi. A až tu začne to šílenství, tak se seberu a odejdu do hor, kde nic nebylo, není a nebude, denně budu jíst lžíci rýže, sedět na hoře a meditovat.
    Lidi je prostě moc a bez ropy by musel každý pracovat na poli a než to lidem dojde, zorganizují se a uvidí kolik je okolo nich prostoru, kde se dá něco pěstovat, to se dříve navzájem pojedí :D

    • Kolafa says:

      no videl bych to podobne > a) obzerstvi (samozrejme ne vsichni, ale vetsina) b) ze clovek se chova jako kobylka, nebo pripadne virus, jak rikal agent Smith v Matrixu. Zajimavy pohled je take zde, ja bych tomu i veril: http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/ze-zahranici/bill-gates-priznal-vakciny-maji-snizit-populaci/

    • Marek Kvapil says:

      Prosím pěkně, a jak to víte, že přijde hladomor?

      Permakulturisté, alespoň ti, s nimiž jsem se měl možnost setkat, nejsou pohodlní. Snaží se něco dělat, někteří méně, jiní více, každý podle svých možností a je to lepší než nedělat nic a namlouvat si, že přijde hladomor, takže to stejně nemá smysl. Svým článkem jsem se chtěl spíš zamyslet nad smyslem všeho toho permakulturního pachtění. Ten spatřuji právě v adaptaci na ekonomickou a energetickou krizi, v adaptaci, která je prvním pomyslným krůčkem na cestě k dlouhodobé udržitelnosti.

    • príklad z Kuby. says:

      možno by bolo dobré pozrieť si dokument z Kuby. Kuba totiž už prešla svojou ropnou krízou a práve pomocou permakultúry sa pozviechali. Dnes dokonca sú príkladom pre tie krajiny a ľudí, ktorí si uvedomujú blížiace sa riziká. Žiadne extrémne rabovačky sa tam nekonali, lebo pád neprišiel okamžite, ale postupne. Takže ľudia mali čas sa začať zaoberať udržateľnosťou. Dnes hlasné mesto Havana je čo do produkcie potravín na viac ako 50% sebestačná. Zostatok dorábajú poľnohospodári v blízkom okolí. Na polia sa vrátili zvieratá, bezoorebné spôsoby pestovania, návrat živín do pôdy a pod. Farmár už nie je podradné zamestnanie, ale práve naopak. Ľudia s vedomosťami ako na to…zožali a žnú úspechy. Cení sa práca a jej výsledky. Taký manažér , či právnik už neznamená prim. Kuba vyváža svoje hlavne vedecké výdobytky na poli medicíny a pod. Dokonca ropu, ktorú objavili niekde vo svojich vodách nepoužívajú na poháňanie strojov, lebo si uvedomili pominuteľnosť takéhoto využívania, ale ropu predávajú a za utŕžené peniaze kupujú veci, ktoré su pre nich potrebné na pokračovanie začatého trendu. Investujú peniaze do univerzít, ktoré su skoro v každom malom mestečku…univerzity prišli za ľuďmi, lebo strácať čas a pohonné latky na cestovanie za školou či prácou už považujú za neudržateľné. Ich univerzity nemajú honosné sídla, ale poskytujú napriek tomu veľmi kvalitné štúdium. Práve preto výdobytky ich mozgov sa stali vývozným artiklom.

  3. drobná litanie says:

    A ještě musím reagovat na tvá slova v oblasti bydlení. Myslím, že se v tom trochu mýlíš, ale nevím jaké je genze zrodu tvé myšlenky. Na základě mezinárodních úmluv se ČR zavázala k tomu, že každý občan bude mít kde bydlet – je zřejmé, že tuto úmluvu stát nenaplňuje. Bytů není více než je potřeba ale naopak méně. Npř. město Olomouc – několik let zpátky mělo ve vlastnictví 22 000 bytů, nyní je to kolem 1000 možná, přesná čísla nevím. Důvodem může být soukromé vlastnictví. Když rodina žádá o byt, může čekat x let, pokud měla dluh vůči městu z hlediska nájmu, byt už jí město nepřidělí, to jsou fakta současnosti. A kdo dosáhne na dům s pozemkem, aby měl udržitelnou a soběstačnou usedlost, kdo dosáhne na zateplení stávajících domů? Jen ten kdo má, a ten kdo nemá se může jít klouzat…:)

    • kvapil says:

      Gábino, díky za tuhle poznámku, ono to možná vypadá z mé strany jako bezohlednost: My (já a moje rodina) máme pozemek a máme dům (i když v dost špatném stavu), takže to se mi to píše, že společnost nepotřebuje nové domy a byty:-) Asi bych to měl opravit a pokusit se o lepší formulaci, protože je jasné, že potřeba nových domů a bytů tady subjektivně v lidech je…

      Přesto: Můj pohled je spíš objektivní, ekologický a tím vlastně nelidský: Minimálně poslední století se materiální bohatství společnosti neustále rozrůstá: houstne infrastruktura, přibývá cest, budov a domů a to všechno se musí udržovat v provozuschopném stavu – má-li to lidem sloužit. Silnice se musejí každý rok po zimě zaplátovat, kolejnice se musejí promazávat a kontrolvat (o tom ví své Gazďa:-)), domy se musejí opravovat. To všechno stojí peníze a energii. Jenže energie bude do budoucna méně, takže nebude v našich silách celou tu složitou materiální strukturu udržovat a ona začne postupně chátrat. Myslím, že se zde projeví Tainterův princip klesajících výnosů ze složitosti.

      Dříve lidé bydleli více pohromadě, několik generací v jednom domě, na výměnku a pod. Souviselo to třeba i se zabezpečením na důchod (děti se staraly o své staré rodiče a babička se třeba ještě do poslední chvíle starala o zahrádku a přinášela tak rodině užitek a přitom ji to naplňovala, věděla, že je užitečná, že vnoučata mají radost z jejích jahod). Dnes jsou domácnosti tvořeny často jen jedním nebo dvěma lidmi, což je z hlediska efektivity využití bytu či domu strašně málo. Je rozdíl, když se o jeden byt dělí dva lidé nebo osm lidí.

      Je to pochopitelně velký sociální problém, protože na vícegenerační domácnosti s větším počtem lidí dnes není nikdo stavěný. Trend je spíš opačný, rodiče jdou do domova důchodců a byty téměř zejí prázdnotou. Nicméně ekologický vývoj je neúprosný a společnost se mu bude muset přizpůsobit, i když se to mnohým nebude líbit.

      Subjektivně to asi z dnešního pohledu bude těžko přijatelné, ale časem se možná složitá ekonomická situace mnoha lidí bude řešit slučováním domácností rodičů a dětí do jednoho celku, protože to bude ekonomicky výhodné. Pokud jsou vztahy v rodině dobré, dokážu si představit třeba následující řešení: Rodiče prodají panelový byt, který mají ve vlastnictví a koupí na venkově dům s pozemkem. Udělají v něm dva oddělené byty a nabídnou rodině svého syna/dcery, aby šla bydlet z drahého nájmu ve městě za nimi. Rodiče tím získají zabezpečení na důchod a rodina syna/dcery nebude muset platit za nájem. Pozemek bude přinášet užitek všem.

  4. Marku,

    několik poznámek, komentářů, námitek

    1) “Nelze vyloučit ani kolaps naší civilizace. Mnohem pravděpodobnější ale je, že se začnou objevovat udržitelnější formy ekonomiky, na jejichž základě by časem mohla vzniknout udržitelná tzv. eko-technická společnost.”

    Zde bys měl upřesnit co přesně míníš slovem kolaps. Podle mého se už děje a dít bude dlouho. Sám Greer přeci hovoří o katabolickém kolapsu, na jehož konci budou ekotechnické společnosti. Navíc mi není úplně jasná, pominu-li vágnost vymezení pojmu kolaps (respektive jak velká a náhlá by to měla být změna, chápu, že tím zde myslíš, cosi na způsob kumulativní krize, kdy bude uvedeno mimo provoz mnoho z infrastruktury a systémových funkcí, na jakých jsme dnes závislí) ta pravděpodobnost.

    2) “Ta bude čerpat svou energii z obnovitelných zdrojů a bude maximalizovat efektivitu využívání energie i surovin, ačkoli to bude znamenat omezenější přístup ke službám a ke zboží. Z hlediska daleké budoucnosti se současná průmyslová éra bude možná dost dobře jevit jako primitivní a neefektivní forma technické společnosti.” To možná ano, ale také možná ne. Je dost dobře možné, že za 30 let nebudeme s to umět vyrobit FV panely – pokud je vůbec budeme umět vyrobit – s tak vysokou konverzní účinností jako dnes. Je to samozřejmě dáno tím, že na výrobu FV panelů dnes se spotřebovává velké množství fosilních paliv – podobně jako na výrobu jaderné energie (ještě jsem neslyšel o jaderné elektrárně, kterou by stavěli toliko elektrobagry a elektromíchačky a nákladní elektrovozy samy vyrobené na elektrolinkách). Opět, chápu, co chceš říci, ale s tím zobecňováním se musí opatrně. Z hlediska daleké doby se bude dnešní doba jevit především jako extrémně plýtvavá, tohoto zobecnění se nezdráhám užít.

    3) “Konzumní životní styl průmyslového světa založený na spotřebě velkého množství levné a snadno dostupné energie fosilních paliv není udržitelný.” V posledním čase si uvědomuji, že toto vyjádření je nepřesné a nedostačující. Fotosyntéza je také zadarmo a snadno dostupná, respektive její plody, ale přitom se od fosilních paliv výrazně liší. A to svojí energetickou hustotou.

    4) “Pojem udržitelnost zde najednou dostává docela konkrétní a hmatatelný rozměr, který mu tak často chybí. Stává se nástrojem naší adaptace na energetickou krizi.” – Toto jsem si plnou měrou uvědomil v r. 2008, kdy jsme po několika letech svého silného inklinování k zelené ideologii dospěl k zjištění, že ušlechtilé myšlenky brané příliš vážně a zarputile tvoří jen hradby mezi lidmi a mohou se zvrátit do čehosi značně nebezpečného. Proto jsem se tehdy svoje vážné koketování s environmentalismem a ušlechtilými (moralistickými) návody na záchranu planety a světa, které mi poněkud vlezlo na hlavu (poněkud přeháním), rozhodl pověsit na hřebík. Ale vlivem nechtěného jsem se k nim velmi záhy vrátil z dočista jiného konce. A nezastírám, byla to pro mě jako facka. Od té doby mi tak zůstala místy až silná alergie na naivní zelené bloudy (projevující se všelijak), pro které mám však silné pochopení. Potíž u naivních zelených bloudů vidím největší v tom, že si vůbec neuvědomují, kterak jim společnost, jejímiž halasnými kritiky mnohdy jsou, zajišťuje pravidelné a vydatné dávky pohodlí, komfortu, bezpečnosti, jistoty, snadného žití, snadné dopravy atdp.

    5) “Turistický průmysl představuje velké rezervy v šetření energií. K životu ho nepotřebujeme.” Toto vykládej v zemích, které jsou na turismu velmi závislé (například v Praze). Jsou to mimo jiné, že by shodou okolností?, země Středomoří (slovutné PIGS) a MENA (Egypt, Maroko, Alžír, …). Z čeho budou tyto živi zejména, uvážíš-li dosti neutěšivé demografické trendy a lokální ropné zlomy? Výsledek jsme viděli – pravděpodobně ve velmi krotké podobě – dnes na sklonku zimy a jara.

    6) “Uvnitř jedné země může navíc dojít k tomu, že zatímco privilegované vrstvy elit budou řešit přechod do podmínek nedostatkového průmyslu, střední vrstvy velmi rychle zchudnout a propadnout se rovnou na úroveň sběrné ekonomiky. (Ostatně nejchudší vrstvy – dlouhodobě nezaměstnaní, bezdomovci apod. – již dávno recyklují. Kamarád mi vyprávěl o popelářovi, který přebírá hákem každou vyklopenou popelnici a třídí z ní do brašny hliník, měď a železo. Sběrem se dá prý vydělat měsíčně až deset tisíc.)” – Ano, za předpokladu, že po hliníku je velká poptávka. Vzhledem k tomu, že tavící teplota hliníku je někde kolem 3000° tisíc stupňů, nespatřuji v něm materiál budoucnosti.

    7) Pozoruhodné mi ovšem přijde, kterak Greer dočista pomíjí sociální nepokoje. Je to obvyklé “selhávání”/”přecházení” autorů, kteří se tomuto věnují a kteří věří v racionalita lidí. Ta je však, jak se stačí podívat do Británie, mnohdy zcela iluzorní. Kdo zná pojem anomie, které zpopularizovala zejméne É. Durkheim a R.K.Merton, a teorii relativní deprivace (opět Merton), ví dobře, o čem hovořím.

    8 ) “S ohledem na Greerovu vizi vývoje průmyslové společnosti, můžeme vlastně designovat třemi různými styly: Pro blízkou budoucnost (nedostatkový průmysl, energetická krize), pro vzdálenější budoucnost (sběrná společnost, princip recyklace) a pro velmi vzdálenou budoucnost (udržitelná ekotechnická společnost, čistě biologické zdroje). Čím vzdálenější budoucnost budeme navrhovat, tím udržitelnější design bude, ale tím více bude odtržený od současného světa a tím hůře se v něm asi bude žít.” – S touto přímo úměrou ne dočista souhlasím. Například už dnes jsem s to kosit kosou poměrně velké plochy louky a stejně tak jsem už dnes schopen na poměrně velké ploše pást ovce a kozy a přitom mi to nepřijde nikterak horší co do požadavků na žití.

    9) Ještě poznámka k zahrádkám. Jak už jsem ti párkrát psal, nelze to omezovat toliko na zahrádky. Když se podíváš do dnešní české krajiny, tak co vidíš? Lidé z ní často dočista vymizeli. Sádlo říká, že největší problém české krajiny je ten, že zarůstá. Jistě, máme tu stále cyklostezkaře, motokrosaře, čtyřkolkáře a Johny Deery, výškapy na Radhošť, Hostýn, Praděd, Sněžku, Ŕíp, ale to je poněkud málo oproti tomu, co bylo a co opět přijde. Očekávám velký návrat lidí do krajiny. Opět se bude soutěžit o každý obecní strom u silnic, opět budou staří a nezaměstnaní hlídat obecní sady a ovocné stromy, které si bodou lidé pronajímat. Opět se začnou pást kozy a ovce. Předpokládá to však jednu věc, a to schopnost o stromy se starat a zasadit je za včasu. Dnes abys nově zasazené stromy v krajině pohledal, vím o pár čestných výjimkách, když ovšem uvážím, kolik jsem toho prochodil, je to opravdu a žalostně málo…

    10) Greer opomíjí jednu velice zásadní věc a podobně ty a permakulturníci. A to je společnost, význam jejích institucí. Tzn. různé formy sociální koheze, solidarity. Je potřeba zakládat nové instituce, už jsem ti o tom psal. Nejlépe obvnovovat sousedskou a rodinnou spolupráci, zejména v časech, kdy je to zapotřebí (kosení, žně, sklizeň, česání chmele a na to návazné slavnosti dosečná, dočesná, dožínky). Je zapotřebí opět rozvinout netradiční ekonomické vztahy (tzn. směnný obchod). Jenom takto budeme s to přestát bez větších zádrhelů. Bohužel, česká společnost je velice chudá na sociální kapitál, zejména mladá generace se mi tak jeví.

    11) “Ceny energií a potravin dlouhodobě porostou. Příjmy domácnosti budou spíš klesat.” – U těchto dvou bodů je důležité doplnit slovo REÁLNĚ (viz inflace/deflace), sic nepočítám.

    12) V článku také postrádám myslím dosti důležité objasnění pojmu ekotechnická. Ty ji “překládáš” jako udržitelná, přitom mě přijde být dosti důležitá právě ona starořecká etymologie, na níž Greer staví.

    13) Jinak jsi to ale shrnul a místy rozvrhnul pěkně. Řekl bych, že Mirek Jílek si musel místy libovat a místy si asi říkal, panenko skákavá. Ale těch druhých míst bude méně. ;-) Díky také Gábině za podnětné připomínky a poznámky. K stavění doplním tolik, že stavět se pochopitelně bude i nadále, životnost domů není zdaleka věčná. Mnoho z nich bude na odpis po dvou desetiletích. Stavět se bude z místních materiálů, tato oblast mi přijde být nejlépe podchycená, ostatně už jen proto, že se o ní zajímá mnoho lidí, a že architektura je volky nevolky z tradici hodně vycházející obor. Patrně také postupem času dojde k většímu rozšíření generačního bydlení.

    • Richard says:

      Tavící teplota hliníku není 3000 stupňů. Jinak.http://sobestacnost.cz/modules.php?name=coppermine&file=thumbnails&album=19 Myslím, že z chemie vás měla p. Konečná :-) ???

      • Tak jinak. Tavící teplota hliníku je 3000/4,543 ;-) (Mi vrtá hlavou, kde se mi tam ta 3000 vzala, že bych si pamatoval aluminotermickou metodu se mi nezdá. To bude mít nějaké objasnění…) Budiž mi slabou omluvou na mou kardinální nedoučenost, že pí Konečná nás měla 3 léta, kdy jsem byl z chemie na propad. Předtím nás učila jistá slečna Horáková, která se pak odebrala do zámoří. To jsem v chemii exceloval, seděl v první lavici společně s J. Šebečkem a hltal kantorčino každé slovo.

        Z hlediska chemického podotknu akorát tolik, že ta ytongová pícka vznikla coby odpadní produkt uhelné elektrárny.

        P.S.: Pane Richarde, D. mě k vám málem zlákala na kopání zemáků, žel, jsem po čase u rodičů v Olomouci a máme ještě jakés závazky stážové, tak mě omluvte. Snad ale jindy mi to vyjde. Dobrou sklizeň přeji.

  5. A ještě ti, Marku, na upřesnění svých slov ocituji z rozhovoru, který Chris Martenson vedl s Natem Hagensem.

    <blockquote cite="Well, this may not sound so cheery, but I really don’t think we’re going to change any people’s minds before the crisis happens. I just think the political drive and the people in power now are so linked to the current system. So that leaves us with: we have to build lifeboats of some sort, either by country or institution or region or individual, and I’ve changed my mind on that thinking a little bit. I think it’s great. I have a big garden here. I grow thirty percent of my own food, but I realize that isn’t enough. I do it because I enjoy it and it takes my brain down a notch from all the Internet stuff that I’ve done. But gardens aren’t going to be the answer, and local food isn’t the answer. We truly are going to need some centralized government direction on what happens under these various directives. And I don’t think it’s going to happen publicly, I just think some of our government entities need to start doing scenario analysis, and quickly, because I think very small efforts can pay off large dividends in making people more prepared.”>

  6. Marek Kvapil says:

    Františku,

    díky za obsáhlou reakci. Pro lepší orientaci jsem jednotlivé body tvého komentáře očíslovala, tak se k nim zkusím postupně vyjádřit.

    1) Musel bych to dohledat, myslím, že Greer použil na příslušném místě slovo kolaps ve stejném smyslu jako zde já, ale je pravda, že katabolický kolaps je vlastně součástí sukcesního vývoje. Ta pravděpodobnost by měla vyplývat z pravděpodobnosti plynulého pokračování sukcese, která není stoprocentní, neboť sukcese může být přerušena nějakým evolučním zvratem nebo nečekanou událostí typu pádu meteoritu.

    2) Tato připomínka je na adresu Greera. Ledaže bych Greera špatně přeložil. Možná tam mělo být místo „neefektivní“ „plýtvavá“.

    3) To je zajímavá připomínka. Díky.

    5) Pravda, pravda..

    7) Greer sociální nepokoje skutečně asi netematizuje, ale píše třeba o kulturním rozkladu, o úbytku populace, o masové migraci apod.

    8 ) Zkus v tom žít několik let, zkus několik let udržitelně využívat jen čistě biologické a obnovitelné zdroje a uvidíš, že to nebude nic jednoduchého:-)

    9) Souhlasím, že to „nelze omezovat toliko na zahrádky“. I když zahrádky nejsou jedinou důležitou věcí, přesto si myslím, že patří k těm zásadním. Díky zahradničení si mnozí lidé i přes tlak industrializace uchovali alespoň nějaké zbytky zemědělské gramotnosti a zůstali napojeni na lokální ekosystém, který často vstupuje do hry, když začne selhávat ekonomika, díky níž je možné čerpat živiny a energii i ze vzdálenějších míst. Když dálkový obchod nefunguje nebo když selže dopravní systém, potom lidem nezbude nic jiného, než právě místní zdroje.

    K návratu lidí do krajiny. Catton ve své knize Overshoot píše o jedné pozoruhodné věci, že totiž za Velké hospodářské krize nastal v USA zvrat v urbanizačním trendu a lidé se začali stěhovat zpět na venkov, kde byly potraviny pochopitelně mnohem dostupnější než ve městech. Během let 1929 – 1933 se populace venkova rozrostla asi o 1 milion lidí. Takže s poukazem na Cattona ti dávám za pravdu. Catton v tom vidí předzvěst budoucího vývoje průmyslové společnosti. Má-li dojít k Velkému návratu lidí do krajiny, můžeme vnímat zahradničení jako předstupeň nebo první fázi celého procesu nebo jako odrazový můstek.

    10) Je pravda, že permaulturní přístup (i Greerův) je hodně individualistický, že do určité míry předpokládá soukromé vlastnictví, že nabádá lidi, aby vzali zodpovědnost při uspokojování základních potřeb do svých vlastních rukou. Sociální stránka věci se dost pomíjí, ale to neznamená, že se pomíjí zcela. K těm novým institucím, o nichž píšeš, může patřit třeba permakulturní kurz, který se snaží uspokojit určité nově vzniklé potřeby společnosti – zorganizovat si pozemek nebo zahradu co nejlépe tak, aby poskytovaly nějaký užitek. Pokud jde o spolupráci se sousedy a s rodinou, tak to se asi nedá moc plánovat ani naučit, to vzniká tak nějak spontánně a za chodu. Směnný obchod se tady u nás na Hané (a věřím, že i jinde) v malém praktikuje již dnes (flaška slivovice za celotýdenní krmení zvířat po čas dovolené) a opět si myslím, že až ta potřeba bude větší, tak se směnný obchod zcela spontánně a přirozeně začne rozvíjet v mnohem širším měřítku. Netřeba tomu uměle pomáhat. Na druhou stranu mají smysl třeba lokální měny, které – např. dle argentinské zkušenosti – lidem při zhroucení státní měny mohou pomoci udržet si přístup k základním nezbytnostem.

    11) Jasně, to si doplním.

    12) Určitě ano, pokud bude čas, tak to doplním.

    13) Díky. Mirek Jílek byl myslím rád, že toto téma v Toulcově Dvoře zaznělo, což ovšem nevylučuje, že si místy říkal panenko skákavá:-)

  7. Pingback: Jak vytvořit udržitelný svět? | resilience.cz

  8. pekne sepsano. tydle ty polemiky sem uz resil mrte krat s pseudo eko ci pseudo permakulturisty.presne tak nechodim skoro nikam malo kdo mne potka leda tak mi sousede.nebot co chceme chceme bit popisovani cize delat si svoji zahradku komunitu a pak cekat ze nas nikdo nepopisuje tak se nafotime sami a sami o sobe a svich vecech zazitcich piseme prednasime ale ma to za problem ze na to musime mit. co je pro matku prirodu lepsi jezdit prednaset o tom jak zmenit svet anebo zustat doma a zacit doma menit svet a tim padem i sve okoli atd.? k nam na barak nechodi moc lidi a fotek moc nedelame, cas vyuzivame jinak a tech prednasejicich po mestech at si to delaji je to jen dobre ve meste si na to muzu vydelat lip nez nekde v prdeli. uz kdysi davno /10 let/sem rikal ze by to mnelo fungovat v kruhu a harmonii dve skupini lidi sou tu. jedni ziji ve mestech a delaj ruzny eko aktivity zahradnici prednaseji tisknou casaky a jednou za cas dou nastivit nejake ekostatecky ci komunity kde ti lidi delaj neco uplne jineho makaj na zahradach na uceni se starych remesel a na spolecnem souziti. tem ve meste dava energii k “boji” to ze vedi ze nebojuji za utopii ale ze vedi ze tamdle sou lidiicky na horach ktery si pestuji a dari se jim,zase naopak ty s ekostatku(je to sirokej pojem) maji energii ze vedi ze ve mestech za ne nekdo bojuje pise clanky ,obcas prijde pomoct,nebo donese nejakej pro ne potrebnou vec ktera je ve meste uz odpadkem(kus stare plachty napr) a takhle je to v harmonii.za poslednich 10 let se ale vse silene zmenilo technika pocitace site fotaky a snazime se bit este vice “samo”. sami si udelame zahradku pak sami si napiseme o ni clanek sami si ho nafotime,ale to nejde chcete li to delat tak si musite zadat o granty nebo ste nejakej tunelar proste to nezvladnete a sme na zacatku. kazdy at sivybere jakou cestou jit. my u nas stale jedeme tu veselou skromnost a granty ani nic nemame vime ze sme blazni ze sme solidarni sdilime atd,ale bavi nas to uz 6 let a jedeme dal….

  9. Dřív jsem nějak tenhle článek nenašla. Vámi popisovanou sukcesi od plevelů ke stromům jsem mohla pozorovat na vlastní oči, když musela máma v roce 1977 přestat soukromě hospodařit. Souhlasím, že nepoučitelné lidstvo musí nejdřív přijít o snadnou obživu, chvilku na to bude čumět, pak se popere o zbytky a pomaloučku začne znova, to bude mrtvejch. Jako těch poražených rostlin, kruté podobenství. Zazněla tu i úvaha o grantech na zřizování a údržbu parků a zahrad včetně těch permakulturních. Vím o tom své. Musím mít matečné porosty alespoň nejzákladnějších bylin a trvalek, pořád to ještě chci mít v hezké kompozici. Letošek byl v tomto směru zlým snem, dala jsem to do pořádku až na podzim. Pravda, dostáváme různé dotace, jen obeznalí asi vědí, jak a hlavně odkud je celý ten zhovadilý dotační systém řízen, a hlavně kde ty prostředky nakonec skončí, jak jsou odsávány z farem bankami, protože tyto věnují obrovské úsilí, aby byl každý farmář zadlužen. Komplex velkododavatelů a velkoodběratelů pak drží druhou polovinu této finanční oprati a není téměř úniku.
    V hlavě nosím vlastní projekt ,,Údolí Mlýnce – rozkvetlá zahrada”, měl by zahrnovat zahradnictví, polní kultury se zeleninou a okolí obytných a hospodářských budov Mlýnce samotného. Vše teď stojí a padá právě na údržbě. Systém nás nutí k honbě za tržbami, nemohu si naložit další práci s myšlenkou ,,tohle zmáknu po večerech”, dávno je ten čas obsazen. Pokud dočkám doby, kdy budeme potravinově závislí pouze na produkci vlastní farmy, nebude třeba udržovat celé porosty bylin a jen pár kytek zůstane v zahrádce pod okny. Nebudou se udržovat trávníky, když je vypasou ovce a slepice, zmizí buřeň z mezí, aby bylo krmení pro dobytek. Pastviny, zatravněná pole, se zase rozorají, aby bylo kam sít obilí na chleba a nedělní oběd bude jediným masitým v týdnu. Moje generace už nepamatuje, že se šetřilo každým stéblem sena, každým zrníčkem obilí. Když jsme s mámou založily farmu, kroutili všichni kolem hlavou. Čas nám dal za pravdu a nevím, zda se mám mrzet či radovat. Zdraví Mlýnec
    n

  10. Daniela says:

    Pan Greer má zajímavé myšlenky o sukcesi lidské společnosti. Osobně si myslím, že je to dost zjednodušující pohled. Operuje hlavně s myšlenkou postupného vyčerpání fosilních paliv. V tomto směru asi nebude situace tak přímočará. Jednak, prozatím vždy to prokleté lidstvo našlo cestu z krize ven. Pokud se týká vyčerpání fosilních energií, asi nebude tak rychle, jak se předpokládá. Především se otvírá možnost těžit paliva v arktické oblasti. Antarktida je prozatím mimo, ale jak dlouho?
    Dále, velké množství uhlovodíků se nachází v ropných píscích např. Venezuely nebo Kanady i když za strašlivého poškození životního prostředí (což prozatím vůbec nikoho nezajímá). Představu, jak to asi chodí na takových ložiscích dává knížka Alistaira MacLeana Athabasca, i když jde jen o pitomou detektivku. A co takhle břidličná ropa a břidliční plyn. Hodně diskutované téma. Opět si je možno udělat představu o co jde v letošním březnovém čísle National Geographic. Pokud televize jednou nelže, tak ve Spojených státech začínají této suroviny těžit takové množství, že mají nadbytek uhlí, které hodlají levně vyvážet do Evropy a rozkolísat tak evropskou energetickou situaci.
    Co se týká jiných energií, sice ještě v horizontech sci-fi, je jaderná fúze. Věřím, že se k ní jednou vědci dopracují. Ani ve využití energie Slunce určitě není řečeno poslední slovo.
    Dalším palčivým problémem je voda. Ale i zde se objevují velká ložiska sladké vody, například v Brazilii. Problém vody ale bude zřejmě obtížněji řešitelný, ale přiznám se, že o tom mnoho nevím.
    Problém – potraviny. Už dnes se používá při výrobě(?) potravin řada náhražek. Víte například, že část potravin obsahuje chemickou sloučeninu chlorid vápenatý (ne sodný, nejde o překlep), označovanou jako plnidlo. Mám pocit, že není daleká doba, kdy se bude část jídla vyrábět chemickými postupy, možná z ropy (pokud nějaká zbude).
    Takže, pokud jde o tyto problémy, s těmi si chytré lidstvo ještě nějakou dobu poradí. Co ale bude hůře zvládat, je drancování a zamořování oceánů, mizení tropických pralesů a ničení přírodního prostředí vůbec. A pokud není globální oteplování jen nějaký kec, tak ať nám pomáhají všichni svatí.
    Docela by mě zajímalo, jaký vliv má nedostatek styku s přírodou, a stačí jen pohled na kus nezastavěného prostoru, na povahu a chování člověka. (Ale to bych chtěla po výzkumných pracovnících zřejmě příliš.)

    • Marek Kvapil says:

      Díky za komentář.

      Fosilní zdroje bude lidstvo těžit a využívat ještě hodně dlouho. Problém je ale klesající energetická návratnost (EROI) nových fosilní zrojů. V počátcích těžby bylo možné vytěžit za jeden barel ropy sto dalších barelů. Dnes je to v průměru cca 20 barelů za jeden barel. U ropných písků je EROI někde na úrovni 1:4, pokud se nepletu. Takže dlouhodobě dochází k tomu, že těžba se přesouvá na hůře dostupná místa (ropné plošiny v arktidě) k méně kvalitním zdrojům (ropné písky). Energie zdražuje. Průmyslová společnost musí vynakládat stále větší část svého svých výdajů na energetiku, na zajištění základních potřeb. Takže na jiné věci jako je kultura, sociální zabezpečení apod. bude peněz stále méně. Americký ekolog Charles Hall, který koncept EROI zavedl, tvrdí, že k udržení komplexity průmyslové společnosti potřebujeme mít EROI hlavních energetických zdrojů na úrovni 5:1. To je ale jen k udržení základní průmyslové infrastruktury. Abychom si mohli dovolit kulturu a jiný luxus, potřebovali bychom EROI mnohem vyšší. Takže vyměnit konvenční zdroje ropy za ropné písky by nakonec stejně znamenalo nějakou formu kolapsu (snížení komplexity).

  11. Pingback: Jak vytvořit udržitelný svět? | Nezávislé zpravodajství z domova i ze světa

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>